Konec

9. srpna 2012 v 22:10 | Veverka |  Ze života veverky
Konec blogu?
Začínám nad tím vážně uvažovat...nějak nemám chuť do psaní článků a už vůbec ne slibovaného pokračování Dívky z hradu.
Čas není, nápady došly..abych se přiznala život mě dosti unavil.
Začínám být více nešikovná, než kdy předtím, což mě začíná děsit. Asi špatná "konstalace hvězd", nebo co to pořád všude píšou, aby lidi uklidnili, že nejsou hloupý a mohli to svést na něco jiného.
Jediné, co mi do života dává sílu je láska. Láska mi dává křídla, abych mohla létat v oblacích a nemyslet na školu, rodinu a problémy. Na to vše se budu dívat jen shora.

Chtěla bych znát Váš názor.

Skončit a nechat blog.
Skončit a zrušit blog.
Pokračovat.

PS: Pro nějakou radost Vám ukážu fotku z fotokurzu.


 

Fotografický kurz

28. července 2012 v 20:19 | Veverka |  Ze života veverky
Tak jsem se konečně dočkala! Zítra v 11:30 se odjíždí do Kašperských hor fotit a fotit a fotit, až z toho všichni zezelenáme a budeme mít focení po krk. ( ne, to se snad nestane...)
Těším se, pět dní focení s profesionáli, v ateliéru, venku v přírodě...všechno je sbaleno, foták 10x zkontrolovaný, filtry sbalené, náhradní pamětová karta, kabel - snad mám všechno. ( stouhle myšlenkou chodím kontrolovat kufr už 2 dny :D)

Ale bude mi chybět přítel...ale rozhodně to bude příprava na 18ti denní rozloučení, kdy vyrazíme "hurá" za mořem do Chorvatska.
Po tom měsíci s nim stráveným, z toho dvou týdnech na chatě...sami..:P

K fotce: Chtěla jsem vyfotit včelku, ale ona mrcha ani chvíli nepostála.


Krása před smrtí

26. července 2012 v 22:10 | Veverka |  Ze života veverky
Koho by napadlo, že se před mohutnými železnými vraty se zdobenými okraji může skrývat přenádherný západ slunce, když se za jejími branami skrývá smutesk, tesk, lítost a smrt. Vždyt kdybste popošli jen pár metrů od toho, kde vám budou stékat slzy úžasu nad krásou přírody, mohli byste plakat pro ztrátu blízké osoby.

Život je někdy komický.


 


Co dokáže ženu umlčet?

20. července 2012 v 21:08 | Veverka |  Ze života veverky
Po dlouhém rozjímání o tom, proč vlastně ženy pořád mluví, se mi vnukla myšlenka přemýšlet o tom, co by je mohlo umlčet. Jelikož jsem ted doma zavřená mezi čtyřma stěnama a rodina se mě dotýká pomalu jen klackem, napadlo mě, co by nás mohlo umlčet. Není to muž. Je to pouhopouhá nemocniční rouška. :-D ¨

A co mi vlastně je? Bolí mě v krku a příští týden se jede na dovolenou a kdyby onemocněli taky, tak by se nikam nejelo. Takže jsem díky nějaké malé potvoře, co přenáší nachlazení vykázána do vlastního pokoje. :-D



Můj boj.

10. července 2012 v 22:07 | Veverka |  Ze života veverky
23 je tady podstatné číslo. Nejen 23 mi ničí život už přes rok, ale také 6. A co je to za tak důležitá čísla? Vlastně by se k nim mohlo přidat číslo "hodně" ( dá se vůbec považovat za vyjádření množství? )

23 kilo jsem zhubla za 6 měsíců, protože se mi mnoho lidí v okolí posmívalo za mou tlouštku.
Ano, měla jsem pár kilo navíc, ale nebylo to tak šílené, abych musela hubnout. Neohrožovalo to můj mladinký život...ale ted je ohrožen.
Začalo to minulý rok a já se toho nemohu zbavit...je to příběh na dlouho a o jeho následcích se dá psát ještě víc. Zvláště kolik příhod se děje s utajováním..
Jo, dobře, zhubla jsem 23 kg a ted moje tělo drží 55 kilo..v plavkách mi to sluší, ale co zdraví?

Rychle se vytvářející modřiny, pocity únavy, ztráta menstruace, omdlévání, padání vlasů, klepání rukou...Stojí to za to? Stojí to za ztrátu důvěry přátel a nakonec i přátel samotných ? Stojí to za halucinace, noční můry a paranoidní představy?
Asi Vám ze symptomů dojde, jak jsem svých 23 kilo zhubla...nejím, nebo zvracím.
Ted jsem jiz tak z 1/2 vyléčená, avšak nikdy nezapomenu na dny, kdy jsem brečela před lednicí a mlátila pěstma o zed, když mi váha ukázala o pár gramů víc.
A co se stalo, když ukázala o pár gramů víc? Všechno jsem to šla předhodit dravé šelmě jménem záchodová mísa...

Takže holky, ač jsem si nikdy nemyslela, že tohle zažiju. A myslela jsem si, že tohle potká holky tak v 11-12 letech, já tohle zažila ve svých 16ti letech!
Ztratila kvůli tomu mnohé. At už to byli vážení přátelé nebo prosté sny a ideály.
Přijímám kritiku, přijímám pochopení. A jsem si naprosto vědoma své mládežnické pošetilosti, která mě málem stála život.

O mém boji Vám ještě napíšu.

PS: Omlouvám se za zmatené myšlenky, ale můj mladý mozek má prázdniny a je dost těžké udržet myšlenky pohromadě, aby se mi nerozutekly do všech světových stran. :-)

Dětství v krabici.

9. července 2012 v 15:35 | Veverka |  Ze života veverky
Přesně 13 minut mi trvalo roztrhat všechny deníky, dopisy, plyšáky...naházet referáty, obrázky a podobnou havěť, co mi připomínalo hrůzné čtyři roky na druhém stupni základní školy.
S radostí vzpomínám, jak jsem v šesti letech stála před tou obrovskou budovou, vůči které moje výška byla značně zanedbatelná, jak jsem se ve třetí třídě potila u tabule s vyjmenovanými slovy po B..ale na co s jiskrou v očích nevzpomínám byla šestá třída.
A co mě tak trápilo? Malou, naivní 12ti letou holčičku? Šikana.
Čtyři roky moje uši poslouchaly nadávky, ponižování a moje tělo zažívalo i nepředstavitelnou bolest.
Narážení na skříňky? Pěstí do ramene? Podtrhávání židle? Facky? To bylo na denním pořádku. Během pár měsíců jsem si na to zvykla, jen nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem každé ráno vstávala a s nechutí se courala po chodníku směr škola.

Ztracení vojáci.

28. června 2012 v 18:54 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.
Koho by napadlo, že se jen pár kilometrů od naší chaty, hluboko za lesy rozléhá starý vojenský komplex.
Na první pohled nevypadá tolik opuštěne, ale jakmile přelezete plot, na kterém je tučným písmem napsáno : "Zákaz vstupu" naskytne se vám podívaná na jejímž horizontu se do dály klikatí oprýskané koleje.
To, že tam kdysi bývali vojáci připomínají kasárny, velké asfaltové shromaždiště a opuštěná továrna s vysokým komínem.
Budovy jsou ze 3/4 rozpadlé a drží jen díky kovovým konstrukcím,které slouží svá poslední léta. Uvnitř kasáren, kam jsem si vlezla oknem( jako za mladých let) jsou od bezdomovců natahané deky na palandách. Přijde mi, že jejich deky pokryly tu vrstvu vzpomínek, co se na postele váže..
Ve vedlejší budově připomíná "přepychové" bydlení důstojníků polstrovaná křesla, velké skříně a pohodlné postele s matracema.
Staré nádraží zeje prázdnotou a místo cestujích na peroně čekají odložené odpadky...
A v továrnách...ale co bych Vám to vyprávěla, fotografie Vás zatáhnou do děje. :-)


Proč vrah?

23. června 2012 v 17:00 | Veverka
Proč se řeší, kdo je viníkem?
Možná je za pohnutkou vyřešit problém honí spravedlnost, ale to v dnešní společnosti pochybuji. V dnešní společnosti se nehoníme za spravedlností, protože se jí pravděpodobně nedočkáme. Ale my nechceme spravedlnost po státu, chceme nastolit pořádek sami.
Navíc se většinou honíme za penězi, obdivem a mocí a jak jinak si tyhle věci zajistit, než když přijdete na kloub věci. Ať už přijdete na to, kdo zabil vašeho souseda, nebo kdo ukradl papriky ze zahrady.
Ale ty okolnosti okolo to je teprve jádro věci! Když zjistíte, že vrah měl milostný poměr se sestrou oběti a měli tajné miliony - to je pak to pořádné sousto.

Zároveň se dá všeho využít, nemáte rádi svého souseda? Stačí ho obvinit z krádeže slepice a docílíte ve společnosti pochyb a způsobíte tak své zlé úmysly uškodit svému nepříteli.

A co nás dalšího honí za vyřešením?
Dnes je totiž vše utajené a záhadné, a lidi to přeci odjakživa táhlo za tajemnými věcmi. Od Svatého Grálu až po základu 51. Copak by vás zajímala skříň, ve které víte, že je staré oblečení po babičce? Ne, vás bude zajímat ta zamčená skříň schovaná na půdě, od které nemůžete najít klíče.

Co z toho tedy plyne? Nás v podstatě nezajímá, kdo byl obětí a kdo vrahem, nás zajímá to okolo. Zajímá nás to tajemno, které se okolo záhady točí. Malé podrobnosti, detaily, pomluvy a otázky, které se okolo toho točí.
A když je vyřešeno? Necháme to plavat, protože se vše ví a nové skutečnosti už nepřijdou.

Komu je nejtěžší se přiznat?

21. června 2012 v 22:55 | Veverka |  Ze života veverky

Zjistila jsem, komu je nejhorší se přiznat..


A komu vlastně?
Ani mi tolik nedělá problém ostatním dát za pravdu, že jsem rozbila vázu, že jsem támhle řekla tajemství, které mělo být zamčeno na deset zámků do truhly a vhozeno do Mariánského příkopu.
Jistě, přiznám doma i to, když se potají vloupám do lednice a sním půlku zmrzliny. Dokonce mi nedělá problém přiznat kamarádce, nebo příteli, že jsem přemrštěne žárlivá nebo že jsem cholerická a výbušná jak sopka Euijk...no, vy víte kde. :-D

Ale přiznat že jsem něco nezvládla?
Např. teď, na konci školy, když nad námi profesoři vyřkli ortel z předmětů, s radostí a úsměvem na tváři jsem jim řekla, že jsem to nezvládla, že jsem se neučila...ale když jsem přišla domů, zamyslela se, prostě a jednoduše jsem popřela skutečnosti, že jsem lempl a radši se courám venku, než si sednu nad učením.

Denně poslouchám, jaký jsem lempl.
Kamarádi mi vyčítají, že si vše moc beru.
Přítel mi říká, že jsem žárlivka.
Od učitelů, že jsem se na to vykašlala.

Jenže, když jsem nad tím zamyslela, tak mi došlo, že je to pravda.
Já to vlastně vím, ale popírám to.
Komu je tedy pro mě nejtěžší se přiznat? Sama sobě.
Přiznala jsem si, že jsem žárlivá, cholerická, líná, upovídaná, důvěřivá, někdy naivní, citlivá, paličatá...



A co Vy? Přiznáte si své chyby a špatné vlastnosti?

Stéblo obilí.

19. června 2012 v 21:47 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.
Jaké je to být stéblem, které je stejné jako ostatních tisíce klásků na poli?
Napadlo mě naše lidstvo přirovnat k obilý...všichni stejní a přesto každý jedinečný.


Kam dál