Květen 2011

Okřídlená lištička

31. května 2011 v 15:37 | Veverka |  Ze života veverky
"Po dlouhé době", bych Vás chtěla zase obdařit nějakým mým výkresem. Tentokrát to nebudou draci, víly ani nic podobného, ale bude to jedno rozkošné zvířátko, které bydlí v noře pod mým vysokým smrkem a je také mou oblíbenou blogerkou, skoro nejoblíbenější.
Alexandra Gryffin- Fox se představuje jako lištička křížená s baziliškem, gryfem a užovkou červenou.Avšak do mého obrázku se mi podařilo vecpat pouze lištičku, kousek Gryffa a úžovku červenou.
Úžasná blogerka, která má vtipné a zajímavé články a já se zabydlela zrovna nad její norou - jaká náhoda. (dábelský smích) Třeba se zvedne vítr a nějaký její talent přiletí do mého doupátka ve stromě.
Né že bych u toho moře neměla co dělat, ale válet se na pláži mě už docela nudí.
Nejdříve jsem jí nakreslila(pokusila se s malou sestřenicí) jako lištičku s křídly a úžovkou místo ocasu, ale to se mi nějak nezdálo, tak jsem ocásek smazala, ale dám sem obě.






Matka našeho dráčka.

30. května 2011 v 20:02 | Veverka |  Ze života veverky
Tak jsem Vám chtěla podat nové informace o dráčkovi, který se nám krásně vylíhl a na rady jsem ho pojmenovala Mráček.
Bohužel dnes jsem neměla moc štěstí a narazila jsem na jeho matku, nebyla dvakrát příjemná a zaútočila na mě.
Tak snad příště Vám ukážu, jak rychle a do jaké krásy nám nás dráček vyrostl!
PS: Nemohla jsem Vás ošidit o pokusy mé právé ruky kreslit, tak jsem Vám nakresila jeho maminku.


3. Kapitola - Pád z hradeb

30. května 2011 v 17:47 | Veverka |  Dívka z hradu
´
Kapitola třetí: Pád z hradeb

Jeho hlas mě zahřál u srdce a vůně růží probudila mé smyslové vnímání. Zhluboka jsem se nadechla, otočila na Davida a usmála se.
"Tos nemusel."zašeptala jsem a vzala si od něj růži.
"Ale musela, taková pěkná slečna - ta by neměla plakat."opáčil a přisedl si ke mně.
"Co se stalo?"pokračoval v rozhovoru.
"Pohádala jsem se rodiči, jako vždy." Odmlčela jsem se a chtěla dát najevo, že se o tom nechci dál bavit. Marně. David se začal vyptávat, v jeho hlase jsem slyšela, že mi chce pomoct. Mám tu to dovolit? Ptala jsem se sama sebe.
" Rodiče mě vůbec nechápou… před nimi se snažím být ta drsná holka, kterou nějaká kultura, knížky a vzdělání nezajímá. A před "kamarády" je to podobné. Myslím, že kdybych dala najevo to, že píšu básničky a čtu knížky, tak mě potopí."začala jsem Davidovi podrobně líčit, proč se děje to, co se děje.
" Ani se nedivím, že se na mě rodiče pořád zlobí, jasně, jsem občas někdy drzá a nesnesitelná, ale to proto, že chci, aby mě pochopili, aby si mě začali všímat a já se nemusela skrývat za tu masku. Masku, která chrání mé citlivé a slabé já."dokončila jsem větu, přitáhla kolena k tělu a zaryla pohled do země.


Svoboda díky přátelům.

29. května 2011 v 18:36 | Veverka |  Ze života veverky

Už jsem si myslela, že je to za mnou - není. Tak moc jsem se snažila utopit a potlačit vzpomínky na P., až mě to dnes pohltilo od hlavy až k patě. Začalo to tím, že jsem si zapla notebook, prolítla novinky a viděla tam nějaké nové fotky, s nevědomím, co na nich bude jsem je zobrazila a viděla jsem P., jak tam objímá a líbá nějakou holku, udělalo se mi špatně od žaludku a celá jsem se začala klepat. Bylo mi tak špatně, že jsem se musela jít zvracet...

Ten člověk, co zveřejnil fotky, to udělal naschvál tak, abych je viděla, je to P. kamarád a mně došlo, že jediné, co mě sráží na kolena a vrací zpátky k P. je on. Tak jako jsem přerušila kontakty s P., tak jsem dnes přerušila kontakty s O. Bylo to těžké, ale dokázala jsem to. Oba dva mě jen trýznili... ano, byly tam nějaké hezké okamžiky, ale těch bylo den ode dne míň a míň.

I potom, co jsem je vypustila ze života se mi neustále ozývají a psychicky mi ubližují. Ale tomu je konec, už si nenechám ubližovat, mám okolo sebe totiž tolik lidí tady z blogu, co mě podpoří a i mé "normální" přátelé.

Hodně mi pomohlo, když jsem si mohla "vylít srdce" Okřídelné lištičce, P. a O. zná a má na něj stejný názor, když jsem to vše ze sebe vyklopila, najednou jako by ze mě spadlo ohromné břímě a já se cítila svobodná, najednou jsem mohla běhat, tančit, smát se a cítila jsem se tak silná, né zranitelná, jako když jsem byl v blízkosti těch dvou.

Takže vítej svobodný živote! Už nebudu zavřená ve věži a můžu utéct ven!


Přípravy jedou do "finiše"

28. května 2011 v 23:36 | Veverka |  Ze života veverky

Odlétám na týden do Egypta a tenhle víkend jsem chtěla využít na balení. Rodiče mě nechaly samotnou doma s tím, že v pátek odjedou a v neděli ráno se vrátí. Ráno jsem měla dvě hodin trénink kvůli červnovému vystoupení a odpoledne šla ven.

Když jsem se ve 3 hodiny vrátila zpátky, s hrůzou jsem zjistila, že nemám vůbec nic hotového.
Začala jsem jako pometlo lítat sem a tam, vyhazovala jsem věci ze skříně a odškrtávala je na seznamu "co s sebou" , abych nic nezapomněla. Můj pokoj během pár vteřin vypadal jako čínské tržiště, a ostatně nejenom pokoj.

Okolo pračky se hromadily kupy na 40°na 60°, barevné, tmavé, bílé a jediné uklizené místo zůstalo ve výklenku v obýváku, kam jsem skládala komínky některých věcí. Připadala jsem si jako motorová myš, vzít prádlo, dát do pračky, pověsit, sundat, vyžehlit a takhle pořád dokola.
Když bylo prádlo hotové tak přišla na řadu elektronika, lítala jsem po bytě a vyhazovala věci ze šuplíků, abych našla pamětovky, nabíječka a USB kabely.

Věci okolo odletu k moři byly hotové a přišel na řadu úklid, jelikož naši přijedou asi v 9 hodin ráno a nebudu vstávat v 5, abych to vše stihla.( ) V rychlosti jsem sebrala koště a začala zametat chodbu, následně mi ruka sklouzla k hardu a šel se utírat prach a v neposlední řadě jsem musela vyluxovat, říct sousedce vše ke krmení morčete a morčeti vyčistit klec...

Celé tohle divadlo sledovala celé 3,5 hodiny babička s kafem v ruce a pobaveným výrazem na tváři. :

Myslím, že Vy byste se pobavili taky. Každopádně do Egypta se hrozně těším, nejvíc asi na to, že se budu od rána do večera moct koupat v bazénu( někdy moři).



Tak tady strávím týden svého života.

Vzpamatujte se, kruci!

27. května 2011 v 23:17 | Veverka |  Názory
Prázdným bytem zněla Motzartova Lacrimosa. V pokoji u stolu seděla bledá vyhublá dívka. "Musím to sníst." Pomyslela si a koukla se na talíř s večeří. Ležela tam jedna brambora o velikosti víčka láhve. Zvedla své chabé, tenké paže a vsunula vidličku s bramborou mezi kostnaté prsty s polámanými nehty. Otevřela ústa, která byla lemována uschlými, popraskanými rty. "Musím to sníst, musím to sežvýkat" opakovala si nahlas a s nechutí na jazyku spolkla bramboru. Koukla se na plakát modelky, a s rukou před pusou běžela do koupelny. Stoupla si před obrovské kulaté zrcadlo a viděla svůj tlustý odraz v zrcadle."Bože, já jsem tak tlustá…" v zrcadle si mačkala špeky na stehně, držela se za břicho a ve skutečnosti? Tahala se za kůži, která obalovala její kostnaté tělo. Zvedl se jí žaludek a jako po každém "jídle" objala záchodovou mísu a nakrmila jí…


Anorexie ? Bulimie ? Kruci vykašlete se na to, je to hnus... Jeden z důvodů je být dokonalá jako modelky v časopise ? Jen kvůli tomu pocitu dokonalosti takhle trpět ? Stojí za to se zničit, abyste se líbili ? Nestojí...

Jo, mám pár kilo navíc a? lidem nezáleží na mém vzhledu, mají mě rádi takovou jaká jsem. A těm se říká přátelé, né těm, kteří se mi kvůli tomu smějou...


Obrázek: Google.cz

Vylíhnutí dráčka.

26. května 2011 v 14:09 | Veverka |  Ze života veverky
Tak mi to nedalo a musela jsem se vydat za dračím vejcem znovu. Tentokrát mě na cestě potkalo mnoho nezdaru a má nešikovnost taky nechyběla. Když jsem dorazila na místo, už se skoro stmívalo a za horami se objevil západ slunce jako z pohádky. Tiše jsem se schovala pod jeden výběžek skály za zelené husté křoví a vyčkávala.
Najednou vajíčko rozkřuplo celé a z jedné prasklinky na mě vykouko smaragdově zelené očko, následně dvě velká modro-fialová křídla a nakonec na mě vykoukl celý krásně modrý drak.
Dnes jsem si sebou do batůžku nezapomněla vzít i pastelky, atak jsem Vám ho krásně zachytila.
Ještě nevím jméno, ale chtěla bych se na něj chodit koukat častěji a budu Vás o jeho "vývoji" informovat jak mými články, tak mými kresbami.

Jsem docela bezradná se jménem, nevíte o nějakém pěkném? Je to kluk.


Lapena do sítě samoty.

25. května 2011 v 19:53 | Veverka |  Ze života veverky
Možná všechno co chci, je být na pár vteřin lapena do náručí. Být chycena do sítí tepla a pocitu bezpečí, které náruč přináší...Neprosím se o plyšáky, šperky ani dárky, jen o to, abych byla chycena na za ruku a já měla na chvíli pocit, že je tu někdo se mnou.
Mně stačí málo, stačí mi jen abych na své tváři ucítila žár z úsměvu, na svém těle doteky a teplo jiného člověka, vyměnit si pár držení za rukou, krásných slov a hned by se mi zvedla nálada.
Stačí, aby někdo nastavil své ucho a já povídala a tu samotu, zlo a špatné věci, co mám na srdci "vypovídala" ven, vykřičela do světa atak se osvobodila z té "temnoty", co požírá mou duši.
Stačí, aby někdo nastavil dlan a svými jemnými doteky mi stíral slzy z tváří a poté slovy zahnal pryč toho zlého ducha a přivolal vílu, která mi nadzvedne koutky k úsměvu.
Ponořena do písničky nevnímám realitu... vnímám housle, kytaru a pravdivost textu.



Komix na téma týdne Budoucnost

25. května 2011 v 18:12 | Veverka |  Zrzavé téma týdne
Tak jsem přemýšlela, co si představuji pod pojmem budoucnost. Moje budoucnost to by bylo dlouhosáhlé téma, ale zkráceně chci být právnička, i když je celá rodina proti. Atak druhé, co mě napadlo, když se řekne budoucnost je věštba( sama tomu moc nevěřím) .
Bavte se.

Dračí vejce

24. května 2011 v 20:10 | Veverka |  Ze života veverky

Chybí Vám domácí mazlíček?
Ke mně na strom se doneslo, že se kdesi ve Skandinávských horách našlo vejce vzácného draka. Skandinávsko-germánský drak -mohutný okřídlený , se dvěma či čtyřmi končetinami. Dosahuje přibližně 20 metrů. Požírá dobytek a nepohrdne ani moderními krmnými prostředky, a pozor! jejich spatření má přinést štěstí.
Sama jsem kdysi měla jednoho draka tohoto druhu, a jsou extrémě mazlivý!
Nedalo mi to a musela jsem se vydat do hor nakreslit ho, zájemci piště do komentářů!
Za pár oříšků, šišek a úsměvů Vám ho dovezu až domů.


Zamčená v krabičce.

23. května 2011 v 20:46 | Veverka |  Ze života veverky

Kdo ste mě uzavřel do té krabice vzpomínek a vzal mi klíč?! Zmateně běhám po pokoji a hledám ten svazek klíčů, co mě vysvobodí, protože tohle už se nedá vydržet.
Myslela jsem, že je to za mnou, ale dnes mi znovu ozval... ozval stylem : " mám holku, heč - trp s dál." v hlavě se mi vybavilo tisíce vzpomínek.
Unaveně jsem pohlédla z okna do toho pálivého slunce a jediné, co, tak jsem viděla černo... nezbylo mi nic jiného, než se vrhnout do vzpomínek. Stály za mými očními víčky a postrkovaly mi slzy do očí. Vzaly ovladač a na mé obrovské plátno v hlavě začaly promítat, jak mi říkal tak krásně veverko, jak jsme se spolu smály a seděly u jezera s labutěmi... pak mi paprsky slunce přestaly svítit do očí, probrala jsem se. Mou mysl zahalila černota, kterou jsem s ním jen zažívala... jak mi do očí říkal ošklivé věci, jak mě uhodil... jak mě nechal stát na zastávce, jak se se mnou odmítal bavit, jak se se mnou pomazlil a pak mě vyhodil....Zkouším chytat perly, které mi padají z očí, ale to bych potřebovala nějakou obrovskou nádrž nebo desítky rukou, které by je zachytávaly do dlaní...
Byla to jako rána, jako blesk z čistého nebe. Složilo mě to. Položilo na zem, zametlo pod koberec, zastrčilo pod skříň...
Vím, že musím jít dál. Vím, že se nevrátí....
Cesta jde dál.

Pláč, hrdost a štěstí

23. května 2011 v 18:43 | Veverka |  Ze života veverky

Ano, rozplakalo mě to. Přiznám to, nemám se za co stydět.(možná shoda okolností mě donutila plakat...) Ty lidi za nás bojují, pokládají za nás život. Oni si ten potlesk zaslouží.
Když si představíte, že se teď nějaký voják/vojanda loučí se svou rodinou a dává jim sbohem, proto, že jde bojovat, bojovat za nás, bojovat pro dobro. Nebo že teď sdělují rodinám, kdo jim padl v akci.
Není to jen US army, jsou to i ostatní armády.
Za pár let tam někde bude bojovat můj nejlepší přítel.
Mají můj veliký obdiv...
Vím, že je tohle moc krátký článek, dokázala bych o tom psát hodiny a hodiny, ale za pár hodin odlétá můj nejlepší přítel do Ameriky se tam nějak zapsat do výcvikového tábora US army ( viz. http://zrzava-veverka.blog.cz/1105/jsem-a-budu-tu-vzdy-s-tebou ) a přestěhovat si tam věci, takže chci, aby viděl, že se nestydím za to, že jsem na něj pyšná a tímto mu vzdávám holt. A co Vy, dojalo Vás video ?


Snad.

22. května 2011 v 19:35 | Veverka |  Ze života veverky

Snad bouřka přehlučí můj nářk, snad déšt smyje mé problémy. Snad vítr odfouká ty nadávky, snad řeka odplaví ty slzy.
Snad jeho vlídná slova utiší mojí bolest, snad jeho náruč uklidní mé rozbouřené pocity...Snad silná barva řasenky zakryje ty uslzené oči, snad velká černá gumičky sepne ty rozcuchané vlasy. Snad pudr zakryje ty fleky od facky, snad čas zahojí ty škrábance. Snad se jednou najde něco, za co nebudu moct já.
Snad příště špunty do uší, vypnou mi sluch. Snad jednou přestanu být úvězněná....

Ano, zase (jako každou hodinu, co jsme spolu) jsem se pohádala s matkou.




2. Kapitola - Tajemný chlapec

22. května 2011 v 11:10 | Veverka |  Dívka z hradu

2.Kapitola - Tajemný chlapec.


"Au…" zakřičela jsem bolestí, jak mi nedopalek od cigarety spadl na zápěstí. "Kruci…"
Zvedla jsem oči a uviděla ho, za hlavou mu svítilo slunce a celého ho ozařovalo. Vypadal jako anděl.
"Ahoj…" vykoktala jsem ze sebe úžasem. " jen tu sedím a přemýšlím". Je skutečný, pomyslela jsem si, třeba se mi to jen zdá.
" Jmenuji se David a ty?" otázal se mě svým božským hlasem
"Já jsem Alex, co tu dělá kluk jako ty? Určitě by se pro Tebe tam dole našla nějaká akce."
"Ale, ale, Ty jsi nějaká naštvaná. Dole se mi to nelíbí, svou akci už jsem odehrál. Držel jsem dravce, aby si je mohli návštěvníci pohladit. No, a když jsem Tě tu spatřil, jak tu sedíš samotná nahoře, po hádce s rodiči, tak jsem se sem zašel podívat. Přeci jen nejsi jediná, koho tohle vysoké místo láká."
Odpověděl mi a podíval se na mě svýma blankytně modrýma očima.
Hlavou mi běhalo tolik otázek, kde se tu vzal? Jak mě našel? Přivedlo ho to přání? Co jsou jeho záliby ? Nebo je to jen můj výplod fantazie ? Srdce mi tepalo vzrušením, tolik otázek jsem měla a žádné odpovědi, stud mi nedovolil se ho zeptat.
"Klidně se ptej…" s širokým úsměvem se na mě podíval. Vyděšením jsem sebou cukla.
"Jak, jak… já to říkala nahlas?" hrklo ve mně.
"Ne, ale je Ti to vidět na Tvých očích." Při téhle větě jsem měla pocit, že mu cuká sval v pravé ruce a chce se dotknout mé. Chtěla jsem se ho zeptat na ty otázky, sám si o to řekl, ale byla jsem nervózní. Nemohla jsem. Tak jsme tam jen vedle sebe leželi, na rozpálené střeše porostlé mechem a povídali si o hloupostech. Mluvili jsme o hudbě, knížkách, básničkách. Cítila jsem se sama sebou. Nemusela jsem si hrát na nějakou tu slečinku, co jí je všechno jedno. Nemusela jsem být ta drsná holka z města. Cítila jsem, že mu mohu říct všechno, mohla jsem konečně odkrýt tu svojí Alex, tu, která je mi bližší.

Takhle jsme tam leželi a povídali si dobré dvě hodiny. Slunce nám pálilo do očí a když jsem se konečně odvážila se na něj podívat, jako na opravdovou bytost, která není jen mou myslí vymyšlená, spatřila jsem to. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho jizvy, která se mu táhla od ucha až do půli tváře. Chvílemi mi připomínala nějakého obrovského hada, který žije v afrických pralesech. Když se má ruka přiblížila na pár centimetrů k jeho chladné a bledé kůži, ucukl.
" Bože, co to je?"moje zvědavost s jeho ucuknutím zesílila. Na jeho tváři jsem viděla strach a ostych, nechtěl mi to říct. Zmateně jsem hmatala v paměti, jak mu dodat odvahu a pocit bezpečí. Vzpomněla jsem si na jednu z desítek knížek, které jsem četla. Posadila jsem se, zakoukala jsem se mu do očí a široce se usmála. Pomohlo to.
" Stalo se to tak před pěti lety tady na hradě. Byl jsem…" jeho vyprávění přerušil můj bratr, který vtrhl nahoru na věž.
" Alex, Alex, chce Tě máma. Chi,chi." Začal mi ječet bratr do ucha a utekl zpátky.
"Davide, omlouvám se, já budu muset." Sklopila jsem hlavu se strachem se na něj vůbec podívat.
" To je v pořádku, uvidíme se potom." Opět mě oslnil svým andělským úsměvem a pomohl mi vstát na nohy.

Když jsme scházeli schody z věže dolu, připadala jsem si jako princezna. David šel přede mnou jako správný gentleman. Při mé nešikovnosti jsem se divila, že za celou tu dobu co jsem s ním byla, se mi nic nestalo. Jenže jak jsem to řekla, jako bych uhodila hřebíček na hlavičku. Poslední stupínek těch dlouhých pokroucených schodů byl zlomený a mé dlouhé středověké šaty se o něj zachytily.
"ÁÁÁÁÁááá " můj křik byl slyšet po celém nádvoří. Cítila jsem vzduch proudit okolo sebe a se zavřenýma očima čekala na bolestivý pád. Nic.
"Ty jsi ale nešika." mrkl na mě s rozchechtaným úsměvem od ucha k uchu David.
"Eh, uh.. díky" poděkovala jsem a snažila se udržet v jeho náručí ještě chvíli.

"Alex, to si ze mě děláš srandu! Co si myslíš, že děláš? Pojď sem, okamžitě." Někde v dálce jsem slyšela matky křik. Stála ode mě tak dva metry, a přesto tak daleko. Já byla stále oslněna a zaražena Davidovým objetím. Z myšlenek mě vytrhl až bratr, který do mě začal píchat mečem do zad.
Máma začala něco nadávat a já se rozhlížela okolo kam zmizel David a co já vlastně dělám u stánku s brněním, když jsem před chvílí stála u věže s Davidem ?
"Alex, sakra vnímej mě!" zakřičela mi máma do ucha a zatřásla se mnou.
" Co je ?" stále duchem nepřítomna jsem vypustila pár slov z úst.
" Kdo to byl? Zakázala jsem ti mluvit s cizími lidmi. Může mi vysvětlit jakto, že se tě dotýkal? Co jsi dělala na té věži? Tak vysoko, vždyť se ti mohlo něco stát!" začala hysterčit matka.
" Dovolila si mi to! A to byl jeden kluk tady odsud."
" Nic takového jsem ti nedovolila, a přestaň odmlouvat." Přilétla mi obrovská facka.
"Ale, mami, fakt jsi to říkala, že jo tati?" obrátila jsem se s psíma očima na otce.
" Já o tom nic nevím, holčičko…" odpověděl mi otec se strachem odporovat matce.
"Vidíš, zase lžeš. To neumíš nic jiného? Taháš se tady s cizíma klukama ?"držela mě matka za zápěstí a lomcovala se mnou.
"Ale, ale…" snažila jsem se odporovat. Marně.
" Okamžitě mi dej mobil. A odteď budeš chodit pořád u mě. Když se neumíš chovat. Jak ti pak mám věřit?" Zakončila hádku matka.

Vytáhla jsem mobil a s poslední klidem v hlavě a slzou na krajíčku jí ho dala do kapsy a utekla pryč.
Za sebou jsem slyšela, jak na mě celá rodina křičí, ať se vrátím. Běžela jsem tak rychle, až jsem zakopávala o dlouhé šaty, proběhla jsem obrovskou hradní bránou a utekla do lesa.
Sedla jsem si do trávy, skrčila nohy k sobě, zabořila hlavu mezi kolena a začala plakat.
"Alex, neplač." Slyšela jsem Davidův veselý hlas a ucítila nádhernou vůni růží.

Uvězněna ve vlastním těle.

21. května 2011 v 21:55 | Veverka |  Ze života veverky

Cítím se jak zvíře ve výběhu, chci utéct, ale mám strach že v divočině nepřežiju, cítím se jako kdybych byla celá v sádře a nemohla se hnout. Jakoby v mém těle byla uvězněná duše. Cítím jako bych měla svázané ruce kazajkou... Cítím se jako moucha, která uvízla za záclonou okna. Cítím se jako oříšek uvěznený v obale z čokolády.
Cítím, jak myšlenky proudí v mozkových závitech, ale k části, kde bych je mohla vyslovit, nikdy nedojdou...
Tupě a bezmyšlenkovitě dýchám, chodím a zírám do obrazovky notebooku.
Jakoby se zastavil čas a někdo v mé hlavě rozhodil sítě a chytl mou duši a pořádně tu sít utáhl...



Potkala jsem ho !

21. května 2011 v 18:28 | Veverka |  Ze života veverky
Byl tu, potkala jsem ho !
Zvedl mi náladu, pohladil mě po tváři. Rozjasnil mi den a vykouzlil úsměv na tváři. Tančila jsem s ním, skákala do vody, opalovala se u jezera a mnoho dalšího. Držel mě, když jsem vylezla za zábrany na hradě Okoři, abych nespadla. :-) Dodával mi sílu, když jsem šlapala na kole, foukal mi vítr do vlasů . Strávila jsem s ním krásný a nezapomenutelný den. Doufám, že ho zase někdy potkám.
První, co , tak jsem ho prostě musela zachytit na foták.
Byl to ? Pocit štěstí




Milenci na papíře.

20. května 2011 v 22:06 | Veverka |  Ze života veverky

Každý sedí na své straně, a o tom druhém neví. Každý z nich sní o tom druhém a ten druhý to neví.Oba se milují, ale není jim přáno.
Atak se ptám, bude někdy láska spravedlivá ?


Směs myšlenek....

20. května 2011 v 20:37 | Veverka |  Věty ve verších.
Nebe zahalila hustá mračna
noc to bude hrůzostrašná

Ty si budeš stěžovat ?

Myšlenky se hrnou,
Oči hrůzou trnou.

Ty si budeš stěžovat?

Ruka psát nestíhá
jiskra myšlenku předbíhá

Ty si budeš stěžovat?

Chytá pero do dlaně
Slzu má na hraně

Ty si budeš stěžovat?

Rýmy, sloky nenavazují
Talent autorův zpochybnují.

Ty si budeš stěžovat?

Bolest? Smutek? Pláč ?
V tomhle světě musíš být rváč.

Ty si budeš stěžovat?

Než vyřekneš to slovo "nic"
Nezapomen, všechno má svůj rub i líc.



Prvomájové prozření.

20. května 2011 v 17:02 | Veverka |  Ze života veverky

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas.... asi tohle mi znělo hlavou, když jsem fotila tuhle fotku a kráčela (sama) Prahou a koukala se na ty zamilované, líbající se páry. Bylo něco okolo deváté hodiny a slunce už zapadlo. Celý den bylo krásně a jak "lásky čas" končil, tak se nad Prahou začali stahovat černá mračna. Husté, černé deštivé mraky doslova požírali slunce, jeho paprsky, které padaly milencům na tváře a sívitlo jim do zamilovaných očí...
Jakmile se zatáhlo a slunce skoro zašlo, začalo pršet.
Všichni milenci a zamilovaní se ztratili a já najednou stála na ulici, pod pláčícím nebem....Pláčící veverka, pod pláčícím nebem....



Poslední rozloučení.:)

20. května 2011 v 13:44 | Veverka |  Věty ve verších.

Dnes jsme měli ve škole něco jako "poslední zvonění" s naší hodnout paní učitelkou. Strávila s náma naše nejlepší léta, kdy jsme byli ve vývoji, řešila s náma naše problémy a prožívala krásné chvilky.Hrozně ráda nám říkala "šmejdi" a pořád nás škádlila. A neustále si dělala srandu z toho, že je trošku při těle a z těch modelek u nás na škole. Je to taková učitelka češtiny, jakou si každý přeje. Vtipná, milá a hodná.