Červen 2011

Veverčino morče.

30. června 2011 v 13:55 | Veverka |  Ze života veverky
Po předchozím článku si určítě říkáte, že v názvu bude nějaký chyták - jak může mít Veverka morče? No, tajemství mé osoby Vám neprozdradím ( žádný čaroděj ve věži mě nedrží), ale představím Vám mé morče. Představím a ukážu Vám jednu z jeho "oblíbených" činností - koupání.
Jeho jméno jest Preclík (ano, jako to pečivo :-D ) a je mu okolo 5 let a hrozně miluje, když ho koupu. :-D Dnes mi dokonce pozoval, jako model na umyvadle. :-)



Veverka a mimčo.

29. června 2011 v 13:28 | Veverka |  Ze života veverky
Čekali jste mě s nějakým malým mimnkem? Tak to si ještě dlouho počkáte. :-D Fotka je z víkendového výletu po Praze s kamarádem, ,který přijel z Brna a musel mě vyfotit u každé "ptákoviny". A jelikož se nám hned po chvíli vybil foťák, tak jsme fotily na mobil - takže se omlouvám za hroznou kvalitu fotek.
Naše procházka vedla od Hradčanské až na Kampu, kde jsme si zacvakli svůj zámek, podepsali se klíček hodily do čertovky a podepsali se na Lenonovu ze, a celý náš výlet Prahou jsme ukončily na Andělu. :-)
Prostě úžasné zakončení školního roku.


Tady někde mezi těmi stovkami zámků je náš, a dole pod mostem v řece je klíček k zámečku přátelství. :-)

Šikana.

28. června 2011 v 15:41 | Veverka |  Ze života veverky

Je to přesně rok, co jsem si vzala vysvědčení a dala sbohem těm, co mi 4 roky ničili život. Ano zničili tím, že mě šikanovali.
28.6. jsem si převzala vysvědčení, sebrala si věci a doslova vzala nohy na ramena a utekla z toho pekla na zemi. Nikdy jsem se necítila volnější, než když jsem utekla od tyranů.

Začalo to nástupem do šesté třídy, kdy se nás ve třídě sešlo mnoho nových ale i "staří známý". Všechno zezačátku vypadalo fajn, ale pak mi začlo peklo. První týden jsem ve škole nebyla a lidi tam si udělaly své vlastní party a ty všechny mělo něco společného, nenávist ke mně. Začal říjen a oni mi to začali dávat dost jasně najevo, nejdříve to začalo nevinným poštuchováním a schazováním věcí z lavice, pak se to stupňovalo pořád víc a víc.

Okolo Vánoc se se mnou začali všichni bavit a já teprve v den rozdávání dárků pcohopila proč, všem 20ti lidem jsem koupila na usmířenou, v naivním domnění, že si je udobřím, dárky a co oni? Vysmáli se mi do očí, jak jsem hloupá. Dělaly mi spousty věcí, ale nikdy na mě "nevstáhly" ruku, sypali mi brambůrky do vlasů, lily mi vodu na hlavu, oblečení a učebnice. Když se holkám něco líbilo, tak si to vzali, tehdy to bylo ještě nevinné - pastelky, tužky, gumy, sešity...

Nepochopená.

27. června 2011 v 20:02 | Veverka |  Názory

Taky si někdy připadáte - nepochopeni? Nebo jsem tu jediná, která má pocit, že i když někomu křičí do ucha, tak jí neslyší? Sedím za mikrofonem v celosvětovém rádiu a říká své problémy a pocity, ale nikdo mě neslyší! Nikoho to nezajímá! Cítím se jako Pandořina skříňka, ve které se hromadí problémy na jednu hromádku a jednou, až se otevře, nastane peklo a hrůza.

Neštastnou láskou mám pohlcenou duši a nepochopení zamořeno celé tělo a mozek, kdokoliv by přišel s provázky, tak mě může ovládat jako prostou a jednoduchou, dřevěnou loutku...

Copak si můžu takhle mladá připadat tak sama? Zahnaná do kouta, kde se na mojí duši práší, připoutaná k trubkám od topení a přes pusu pásku, abych nesměla mluvit... Každý den se koukám do zrcadla a co vidím? Nic. Tělo bez duše a duše bez těla. Jak se tam může něco odrazit, když ve mně není nic, jen prázdno?

Hlavou mi zní, že už to takhle dál nejde, prásknu pěstí do zrcadla, se kterým to ani nehne a navzdory matičiným kecům, bratrovým nadávák a otčímových posměšků zavírám dveře od pokoje. Zvedám se z prachu a zatracení a pouštím hudbu. Netrvá dlouho a rytmus té dokonalé harmonie a souhry tonu mě vtrhne do tance, napínám špičku a zvedám unavené tělo do vzduchu, hudba přehlušuje tlučení na dveře a ve víru tance usedám ke stolu.
Beru do ruky velkou čtvrtku, překládám na půlku a beru do ruky tužku. Hudba vede mou ruku po papíře a já dokresluji poslední pírka na velikých křídlech. Bez přemýšlení beru papírová křídla do ruky a vydávám se navzdory rodině na kopec, stojím na kraji chladné skály a připínám si křídla na záda.

Při rozhlédnutí vidím desítky lidí s papírovými křídly na zádech stojící na kraji skály, přijde ke mně chlapec, chytne mě za ruku a pošeptá: " Nikdy nejsi sama." a všichni hromadně vzlétáme vzhůru do oblak.

Asi to nedává smysl, ale hlavou mi létá tolik myšlenek a tohle to nejlépe vystihuje.

Malinká veverka.

27. června 2011 v 18:06 | Veverka |  Fotografie ze života malé veverky

Po několika článích, kam jsem přidala své malé veverkovské fotky, se mi ozvalo pár lidí, že chce vidět víc, trochu jsem otálela, ale jelikož tady bylo pořád víc a víc dotazů a žádostí, abych ukázala další "rozkošné" fotky, jak jsem byla malá, tak jich sem pár dám.
Pořád vzpomínám na to bezstarostné dětsví, jak úžasné to bylo. Všichni říkají, že se směji pořád stejně a oči mám pořád stejně nádherné. Ale jinak jsem se prý hodně změnila, z malé veverky, která byla tak nádherná a nádherná se v pubertě stala hrozná ošklivka a ted jsem zase vyrostla do krásy, prohlásil jeden hodně dobrý kamarád.

A co Vy? Poznali byste se vůbec sami na své fotce, když jste byli malý?

1 fotka) Tady mi jsou tři roky
2 fotka) čertvě po narození
3 fotka) 5 let

7. Kapitola - Jezero

26. června 2011 v 17:29 | Veverka |  Dívka z hradu
O tom tetování na konci příběhu: Jak jsem se dočetla, tak tetování se tomu ve Středověku neříkalo, takže bych si neměla vymýšlet, že ho neznali.

"Já…"otočila jsme se a snažila jsem se něco vykoktat, ale v jeho náručí jsem byla bezbranná a nervózní.
"Nic neříkej." Usmál se a přiložil prst k mým rtům.
" Víš.." pokračovala jsem ve větě, kterou jsem tak toužila říct.
"Necháme to na ráno, souhlasíš?" klidným hlasem mě konejšil.
Ani si nepamatuji, v kolik jsem usla. Všude okolo šustily stromy a myši si povídaly. Já vnímala Vaškovo teplé tělo, které se třelo o má poškrábaná záda, a pomalu se uložila ke spánku. Když mě Vašek probudil, byla ještě tma, ale až na slamník bylo slyšet, jak cvrčkové zpívají své písničky. Sladkými slovy mě probudil a přinesl mi čerstvé mléko v dřevěném hrnku.
"Ohřál bych ti ho, ale nechci vzbudit rodinu." S těmito slovy mi podal mléko a sundal ze mě jeho košili.
"Napij se, je čerstvé. Nechceš si něco k jídlu?" pobízel mě, ale já myslela jen na tu tašku, díky které tohle všechno možná skončí.
"Ne, díky nechci. Jsi moc hodný."usmála jsem se na něj a koukla na své hrozně špinavé tělo. Ruce jsem měla odřené, kotník nateklý a chodidla celá od krve. Ve vlasech jsem měla kousky větví a lístků a o těch špinavých, potrhaných šatech ani nemluvím.
"Takhle nemůžu jít na hrad!"řekla jsem, když se Vašek vrátil s tím, že jeho rodina odjíždí na trhy do sousedního království a vrátí se za několik dní.
"Oni tam chtějí a já tu musím zůstat, postarat se o dobytek. Víš co, svlékni si šaty, vypij mléko a já jen, co jim pomůžu naložit vše na koně, tak se sem k tobě vrátím a zavedu tě tam, kde se můžeš umýt." Nabídl mi Vašek a sešel dolů.

Tanec není jen radost.

25. června 2011 v 10:01 | Veverka |  Ze života veverky

Tuhle větu jsem pochopila, když mě přijali do soutěžní skupiny v tancování. Předtím to bylo jen omezení fastfoodu, což u mě nebylo tak těžké, potom přišli sytná, hustá a mastná jídla, což byl třeba problém u opékání buřtů, ale pořád to šlo.
Když mě přijali, změnil se mi život. Byla jsem zase o krok blíž svému snu a taky jsem teď u krok blíž svému zdraví.
Avšak je tu spousta zákazů, příkazů, co se váže na tyhle letní prázdniny, jelikož nám zruší tréninky a já budu muset cvičit doma sama.
Hned 10. září mám první soutěž (asi), takže mám dělat každé ráno před snídaní hned po probuzení a po sprše před spaním 20 minut cviky na nohy, abych do konce prázdniny udělala provaz a rozštěp. První dny byly strašné, svaly nebyly zvyklé, tak se natahovaly a bolely.
Ale zároven je to dobře, protože už se mi nemůže stát, že někde přes den blbě šlápnu a něco si udělám, protože mám protažené celé tělo. Nerada to říkám( protože s tím nemůžu přestat), ale tím, že si ráno zacvičím, mám hned lepší náladu.
A co zranění? Těch je taky dost, nicméně mám docela tvrdé kosti, takže si tak max. natáhnu sval.
Pak přišli zákazy kvůli jídlu. Vypíšu to do řádků, aby se Vám to lépe četla. Samozřejmě, že to není všechno, na to ostatní prý přijdu sama a taky že ano, už začínám i podle chuti poznávat co ne a co ano. Jsem blázen.

Nesmím: Tučná jídla, fastfood, uzeniny, koblihy, dorty, knedlíky, světlé pečivo, čokoláda, housky, rohlíky, nadměrné množství obyčejného chleba, tatranky, limonády, levné neředěné džusy, šlehačka, hermelín, alkohol.

Co by bylo nejlepší, abych jedla: celozrnné pečivo, rýže natural, ovesné vločky, luštěniny, směs musli, musli tyčinky, kuskus, tmavé těstoviny, proteinové tyčinky, ovoce, těstovinové saláty,

Jíst: Snídaně hodně, svačina tak akorát k tomu, co se chystám dopoledne dělat, oběd akorát, svačina tak akorá k tomu, co hodlám dělat a večeře málo.

Asi jsem blázen, ale kvůli tancování obětuji všechno. Klidně. Kvůli tancování jsem ztratila už i kamaráda, protože jsem na něj neměla čas. Já bych si jednou týdně na něj čas našla, ale každý den se s ním vidět, ne, tohle nejde.

Fantastický drak.

23. června 2011 v 19:20 | Veverka |  Ze života veverky

Pamatujete, jak jsem Vám říkala o tetování? Kamarádka dělá v tetovacím salonu a zbylo jí tam trošku heny, tak mi nabídla, že mi něco nakreslí. Svůj vysněný citát na zátylek jsem přešla, protože už vím, jak by mohl vypadat. No a co si myslíte, že jsem si nechala nakreslit - ano, správně draka. Nejdříve jsem si ho nakreslila na papír a ona mi ho překreslila.
Jsou tak majestátní a fantastičtí. Jejich obrovská křídla jsou plná bezpečí pro ty, kdo na ně věří a pro ty, kdo nevěří jsou plná bolesti a nebezpečí. Jejich ostré a špičaté zuby se zakousnou do každého, kdo by mi chtěl ublížit, sedí mi na lopatce a svými drápy odhání všechno špatné.

Koukněte se jak tam sedí a kouká svým velkým okem, má roztažená křídla v útočném postoji a zadní nohy má u sebe, aby mi dal najevo svou věrnost.
Že je nádherný?


Odhodlání.

22. června 2011 v 21:11 | Veverka |  Ze života veverky

Chci Vám ukázat můj menší "motivační" proslov(?), který jsem si napsala den před výběrem do soutěžní skupiny.
Sepisovala jsem to k jedné písničce, tak si jí prosím k tomu pustťě. Krásně na to sedí. A jak je vidět, pomohlo to.


To, že mě vzali není jen tak, něco to znamená. Je jen na mně, jak s tím naložím. Dokážu to. Dostalo se mi té cti stát se jedním z reprezentantů na soutěžích Rinceorií - ČR. Hlavní je odhodlání, víra a trénink a s těmito věcmi se budou dít zázraky.Nezklamu nikoho, trenérka si se mnou dala tolik práce a ještě tolik dá. Žádné zranění mě neodradí, i se zlomenou nohou vystoupím na taneční parket! Do tance dám všechno, celou svou energii vložím na každý pohyb v sestavě a krok za krokem se stanu jednou z nejlepších. S každým tréninkem jsem blíž svému snu. Se slzami v očích, bolestí ve svalech a nenávistí v hlavě odtančím a budu nejlepší. Až vystoupím na stupínek na první místo a v ruce pohár - pak Vám spadne brada dolů.
Nevzdám to! Ano, budu! Budu tancovat do roztrhání těla.
Protože tanec je můj život, protože tanec mě nikdy nezradí a neopustí.


6. Kapitola - Slamník

21. června 2011 v 20:05 | Veverka |  Dívka z hradu
Mám tu pro Vás další kapitolu Dívky z hradu. Omlouvám se za zpoždění, ale tancování je tancování.

"Nikam nechoď."chytla jsem ho za ruku a chtělo ho zadržet. Ale v dešti mi jeho ruka vyklouzla, jak jsem se vší silou snažila ho udržet, aby se nedostal k drakovi blíž, a já uklouzla do bláta.
Zavřela jsem oči, protože má posedlost draky by mě donutila tam stát a koukat se celé hodiny. Celá mokrá a špinavá jsem ležela pár metrů pod drakem. Najednou drak vydal z chřtánu mohutný výkřik, který se odrážel od skal. Avšak lidem z vesnice to muselo znít jako bouřka, to jen my jsme věděli, kdo ten zvuk vydává.
Neodolala jsem své vášni a vzhlédla jsem nad sebe. S otevřenou pusou jsem sledovala to pohádkové stvoření, které se vzpouzelo dlouhým řetězům přivázaným na pravé tlapě. Ve tmě černých hustých mračen měl tmavě fialovou barvu na svém hřbetě, a blány v jeho obrovských křídlech, které dosahovaly několikametrových rozměrů, byly průhledné s nádechem modré. Ve tmě jsem toho moc neviděla, ale oči měl na sto procent tmavě smaragdové. A celé jeho nádherně vytvarované tělo bylo pokryto lesklými šupinami velkými jako dlaň.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, seděla jsem jako zkoprnělá. Neschopna se hnout jsem zírala, na to nejdokonalejší stvoření na světě. Vnímala jsem každý jeho pohyb. Fascinovalo mě, jak se svými velkými ostrými zuby snaží rozkousat pevný, železný řetěz, který ho omezoval.
Svými velkými rohy na hlavě se pokoušel rozrážet větvě v korunách stromů, které mu překážely.

Proměna.

21. června 2011 v 16:26 | Veverka |  Ze života veverky

Nedávno jsem potkala kluka, se kterým jsme nikdy nebyli za dobře. Povětšinu času mi nadával a šikanoval. Bylo nám tak 13 (ano, tak mladí) a byli jsme v pubertě, já se vyvíjela a on byl ten, který se mi musel smát. Dříve jsme spolu trávili spoustu času, ale pak nastala ta osudná puberta a všechno se změnilo.

Začal mě pomlouvat všude možně po kamarádech, nadávat mi a dokonce mi i podrážel nohy, dával facky apod.
Neustále jsem slýchala, jak jsem tlustá, jak mám mastné ošklivé vlasy, velké vykulené oči. Jak když se usměju, tak mi jsou vidět žluté zuby a kruhy pod očima. Pak měl kecy na to, jak se oblékám, co poslouchám. Ani mé trošku špičaté( v té době) uši neunikly jeho pozornosti a schytala jsem to znovu.
Vždy když prošel okolo, koukal se na můj plochý hrudník, velký zadek a zjizvené nohy od toho, jak jsem pořád hrála nějaké sporty. Pořád se to stupňovalo a mě to bolelo, pak jsme spolu přestali komunikovat.
Před týdnem mi přišla pozvánka na sraz z lidmi z tábora, ani jsem si na něj nevzpomněla, když jsem tu pozvánku viděla- tak moc mi ublížil, až jsem ho prostě vytěsnila.

Když jsem ho potkala na srazu, nevěřila jsem svým uším a očím. Přilítl ke mně a objal mě. Docela dobře jsme si rozumněli a on se mi omlouval. Po "oficiálním" ukončení srazu jsme se šli projít, seděli jsem na lavičce a povídali si.
Najednou si ke mně přisedl blíž a říkal, jak moc mám krásné velké hnědé oči, jak mám nádherně dlouhé kudrnaté, kaštanové hnědé vlasy, že se mu hrozně líbí ta jizva na mé holeni ve tvaru želvy(na kterou taky předtím nadával). Nemohla jsem odolat a usmála se, jen co jsem se usmála, jemu se rozzářil obličej a říkal jak oslnivý a upřímně krásný mám úsměv, že bych jím rozzářila celý den, kdyby nesvítilo slunce.
Zasypával mě komplimenty a já se nestačila divit, najednou mu bylo líto, že mi mé vílý uši zmizely a zaoblily se, poslouchal stejnou hudbu jako já a dokonce mě plácl přes zadek se slovy : " To je kus ženské, má se za co chytit." .

Co myslíte, změnila jsem se za ty 3 roky od puberty já, vyrostla jsem "do krásy"? Nebo jsem sem u celou tu dobu líbila?

K fotce: Fotku ve 13 stále hledám, tak se zatím pokochejte fotkou, kde mi je pár měsíců. :-)

Haj*l chlupatý.

20. června 2011 v 20:36 | Veverka |  Ze života veverky

Jak už všichni víme, tak Lištička má v novém baráku pavouka. Dnes jsem byla na návštěvě u kamaráda a ten si taky pořídil pavouka. Je to jakási Tarantule černá a divně se na mě koukala skrz své akvárko, naběhla mi husí kůže a já měla co dělat, abych si hrůzou nevyškubala vlasy a nepozvracela se. Jo, mám arachnofobii.
Fotit mi jí nedovolil, tak jsem jí alespon nakreslila, pojmenoval jí Žofka - jak ironické.
Obličej je jak z pohádkové knížky, neustále se na otáčela zadkem.

Milimetry vášně.

20. června 2011 v 19:43 | Veverka |  Ze života veverky

Stalo se mi to včera po našem vystoupení, celé divadlo bylo zahalené tmou a já nenápadně koukala na představení po nás, mezi mohutnými dřevěnými dveřmi. Všude byla černo-černá tma a pusté ticho, na jevišti tančily pokročilý na písničku z Amélie - Valse (jistě všichni znáte), takže to v sále navodilo úžasnou atmosféru.
Stála jsem u dveří a nechala se unášet líbeznými tony piana, každý ton mě hladil po tváři. Zavřela jsem oči a představila si jeho, jak stojí za mnou a ruce má okolo mého pasu, jak mi šeptá do ucha, že mi gratuluje - tohle ale nedělal on, to ta úžasná hudba. Tělo mě neposlouchalo a vlnilo se do taktů nádherné písničky. Slyšela jsem konec písničky a chtěla se jít odebrat do zákulisí kvůli společnému rozloučení všech tanečníků.

Otevřela jsem oči, omámená hudbou a svou vlastní fantazií jsem rukou zatlačila na mohutné dveře a jakmile jsem se ocitla v prázdné tiché chodbě zacvakla jsem dveře. Otočila jsem se a má dlaň se ocitla na nečí vypracované hrudi, moje dívčí ruka dokonale obrysovala jeho vypracovaný sval a prsty byly až na jeho vyrýsovaných, velkých ramenech- Druhou rukou jsem instiktivně dala před sebe a ta skončila v nad jeho předloktí. Zatajila jsem úžasem dech, jeho ruka sjela do mého pasu a velkou teplou rukou mě chytil za boky. Zvedla jsem hlavu a mé dlouhé kudrnaté vlasy mi spadaly po zádech dolů. S polootevřenými víčky jsem se na něj koukla, v té tmě však nebylo nic vidět, jen odlesk jeho velkého pásku, který byl součástí kostýmu. Cítila jsem jeho uspěchaný dech v mých vlasech u pravého ucha, rázem mi naskočila husí kůže. Stáli jsme od sebe pár milimetrů, tělo na tělo, cítila jsem jeho vzrušený tep srdce. Toužila jsem ho políbit a cítila jsem, že on taky, koukali jsme se sobě přímo do očí a ani nedutali. Celé to doprovázela končící hudba z Amélie. Uslyšela jsem pár posledních tonů, nedobrovolně jsem opustila jeho náruč a utíkala dozadu.

Zmatená co se tam za těch pár sekund stalo, jsem vyběhla na taneční parker a šla s davem, teprve tam mi došlo, že to byl jeden z hlavních tanečníků, který právě vystupoval a pořád si vyčítám, že jsem nic neudělala.

Vzali mě!!!

20. června 2011 v 9:42 | Veverka |  Ze života veverky

VZALI MĚ! RADUJTE SE A SLAVTE!

Jak už jistě všichni víte, tancuji irské tance a včera byl můj den D. Mělo se rozhodnout, po choreografii s naší skupinou mírně pokročilých, zda mě vezmou do skupiny, která soutěží na různých soutěžích. Ať už v souboru, republice nebo evropě v soft dance(poskakování) a hard shoes(step). Byly to nervy, ale na konci řekli, že mě VEZMOU!!!
Štěstím jsem se rozbrečela, ne, nekecám. Plakala jsem štěstím a dojetím. Objala jsem naší trenérku a jejího přítele(který tančí v hlavním souboru) a měla jsem chuť obejmout všechny v tom obrovském divadelním sále, tleskala jsem i ostatním přijatým a celé divadlo tleskalo taky. Usmívala jsem se od ucha k uchu, zubila jsem se do foťáku pro Rinceoirí a na konec se všemi ještě "zareelovala".

19.června - Den D

19. června 2011 v 9:10 | Veverka |  Skorodeníček
Včerejšek jsem celý strávila v tělocvičně. 10 hodin cvičení, sedřené nohy, bolavé svaly, zničené boty, asi takhle bych sjednotila den do pár slov. Ráno v devět hodin jsme se všichni (celé Rinceioirí!) asi tak 120 lidí sešlo v hotelové škole s tělocvičnou Koh-i- Noor. Rozdělily se kostýmy, řekl se čas, kdy si to můžeme zkoušet a celý cirkus začal. Hudba hrála až na rušnou hlavní ulici na Praze 10 a spocení lidé skákaly a dupali stepařskými botami do dřevěné podlahy. S každým dopadem některého z lidé, se přibližovala naše zkouška. Vůbec jsme neuměli hlavní krok, který je asi takhle : up,up,up, jelen, point, hop, back, hop, cut,down, point,and point, and point, hop back. Takže nás trénerka vyhnala ven na deštivou ulici v kostýmech, stepařských botech, tílkách a my jsme začali jak blbci skákat před hlavní silnicí. No, umíte si to představit? Jen tak jedete tramvají a přímo na rušné ulici vidíte skákat 12 lidí v kostýmech.

Můj vesmír.

18. června 2011 v 19:36 | Veverka |  Zrzavé téma týdne
Když se kouknu do encyklopedie, vidím jen planety, a vědecké nudné popisky.
Ale když večer zavřu oči a kouknu se na nebe, nevidím hvězdy. Vidím malé světlušky, které na mě vystrkují zadek, a když se kouknu vedle na měsíc vidím sněhovou kouli, kterou jsem si udělala ze špinavého sněhu u silnice.
Černé díry mi připadají jako nějací hodně hladoví červíci, komety jsou pestrobarevné ohňostroje, a nějaké ty meteority? To jen mimozemšťani hrají fotbal.
Když se přes den se koukám do žlutého slunce, připadá mi jako pouťové lízátko, které se vystřeluje na střelnici. Zavřu oči nad encyklopedií a když je otevřu, místo Pluta na obrázek vidím tu modrou rybičku, která žije v moři a nafukuje se, Venuši si představím jako malý žhaví uhlík někde hluboko v ohni, vedle na stránce je Mars, vypadá jako oblázek, který léta omývá voda v potoce a Merkur? Ten vypadá jako globus, hvězdný globus plný souhvězdí. Všechny ty čárky, cestičky, puntíky.
Jupiter se tváří jako dřevo, když ho rozříznete vejpůl. Různě barevné a pruhované. Saturn je jako ohňostroj, vyletí nahoru a pak okolo sebe "prská" barvičky. Uran a Neptun jsou jako dvě dvojčata, asi se moc koupali ve vodě, proto jsou tak modří.
A Země? Ta není nijaká... ta je prostě naše, barevná a pestře malovaná.

Fotka Merkur: Vidíte tam ty čárky a různé útvary? Jako starý globus plný souhvězdí.


17.června - Nervy.

17. června 2011 v 21:34 | Veverka |  Skorodeníček
Nervy, jinak se má nálada nedá popsat. V neděli v 19:00 v divadle ABC, budu mít první představení před lidmi. Lidmi z rodiny, lidmi z "ulice" a lidmi z oddílu Rinceoirí. Dva měsíce perné práce a dřiny. Celý zítřek od osmi do sedmi do večera budeme mít trénink a v neděli od rána do vystoupení taky. Takže celý víkend zabitý - doufám, že né marně.
Ve vystoupení budou mít kluci zelené vršky a holky bílé a oranžové. Já patřím mezi ty černo-bílé. Budu mít černou sukni a bílé tílko. Podle toho, co zatím zkoušíme, to bude něco úžasného, ale přesto se bojím, že jim(zbytku) to prostě zkazím. :-( Ale budu tančit tak, jako by to mělo být naposledy. Irské tance jsou můj život.
Padá na mě čím dál tím větší nervozita, a to i tím, že nemám černé silonky a hlavně tím, že nevím, jak to bude se vstupenkami, kam vůbec mám jít, jak tam dorazím apod.

7 minut hrůzy.

17. června 2011 v 18:52 | Veverka |  Ze života veverky
Hrůzostrašnopříšernostrašidelný den.
Jinak se dnešní nevinný výlet metrem ani nazvat nedá.

Okolo půl šesté jsem vyrazila s bráchou na stanici Muzeum, kde jsem ho měla předat mámě, jelikož jedou na chatu. Cesta tam proběhla v naprostém pořádku, nastoupili jsme do metra, vystoupili jsme z metra, přestoupili na C a já bráchu předala mámě.
Sešla jsem zpátky na A, nastoupila do přeplněného metra a pak to začalo.
Metro se rozjelo neobvykle rychle a někde v půlce tunelu se prudce zastavilo. Lidé okamžitě popadly jako domino, vypla se elektřina v celé vlakové soupravě byla černočerná tma,z kabiny to začalo divně hučet, skřípat a pískat. Všichni se začali svých spolucestujích ptát, co se to kruci děje.

16.června - Pohádkové vzpomínky

16. června 2011 v 20:21 | Veverka |  Ze života veverky
Abych nezapomněla, včera se stalo něco divného. Poprvé jsem viděla, jak jsou Češi ochotní, hodní a pomáhající ostatním. Na zastávce tramvaje stály dva slepci. Oni nejen, že jim říkali a četli jízdní řád a říkali jaká tramvaj kam jede, ale dokonce je pustili si sednout a jako vrchol všeho s nimi šel jeden milenecký pár až tam, kam oni chtěli a potřebovali jít. Já nestačila valit oči - zázrak. Někdy jsem totiž jediná(z mladých), kdo pustí staré lidi, těhotné ženy nebo zraněné pustit si sednout v MHD. Vždycky mě hřeje u srdce, že takhle někomu pomůžu a odměnou mi pak je jejich poděkování - z poděkování je vidět, že to často nevídají.
Posledních pár dní je všechno nějaké divné... Setkala jsem se s Lištičkou a konečně jsem se mohla ze všeho vypovídat. Zdrbly jsme našeho společného bývalého a spoustu dalších věcí. Mrzí mě, že jí nevzali na školu, tak moc jsem jí to přála, tak moc jsem jí držela palce! Hodně mi pomohla, když jsem prostě mohla jen tak povídat a nemusela jsem se přetvařovat, nemusela jsem se stydět nebo bát se něco říct, cítila jsem se volná.
Avašak je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou už nějaký ten pátek. Možná je to láska nebo je to jen nějaký přelud, už mě kolikrát napadlo, že by to mohla být opravdu láska a diagnoza asi bude znít stejně - jsem zamilovaná. Teď jde o to, jestli je to dobře, nebo špatně. S touhle věcí jsem se bála z očí do očí svěřit i Lištičce a teď toho docela lituji, třeba by mi poradila, jestli má nemoc je opravdu láska...Napadá mě, neznáte někdo nějaká antibiotika proti lásce? Nějak tuším, že tohle nedopadne dobře.
Asi se půjdu ponořit do svých vysněných pohádek, plných skřítků, mluvících zvířátek, princezen a baráčků na stromech.

Tuhle písničku jsem poprvé slyšela na táboře. Seděli jsme ve srubu (bez elektřiny - pionýrský tábor), venku byla tma a pršelo. Dírami ve dřevěných zdech foukal vítr nasáklý deštěm a v dálce byl slyšel šum lesů, veprostřed byl zapálený oheň a jeden z vedoucích hrál na kytaru a její tony krásně rozrážely chladnou atmosféru a vzduchem plulo přátelství. Plamínky nám osvětlovali unavené oči a hromy venku nás udržovali v bdělém stavu.
Já jsem ležela v otrhaných šatech(kostým na táborovou hru) v náručí kamarádovi, tiskla se mu k hrudi a ohřívala se. Drželi jsme se za ruce, druhou rukou mě hladil po vlasech a oba dva jsme zpívali: "Dej mi ruku svou studenou od okenních skel, všichni Tě mezi sebe zvou...". Pak mě "uložil" ke spaní, políbil na čelo, chytl mě za ruku a čekal dokud neusnu. :-)



Karel Plíhal - Pohádka

Otec našeho dráčka.

16. června 2011 v 18:15 | Veverka |  Ze života veverky
Dnes když byla stávka, jsem se prostě musela jít podívat na našeho dráčka... hledala jsem ho marně, protože ho měla matka pod křídlem a spal. Avšak s tím jsem se prostě nespokojila a chtěla jsem Vám ho nakreslit, po nakreslení se nade mnou objevil obrovský stín a na zádech jsem ucítila chlad.. S hrůzou jsem se otočila a viděla jsem dráčkova otce. Jedním výdechem plamenů z pusy plné špičatých zubů mi můj výkres spálil. Byl to obrovský mohutný fialový drak - nádhera.

Řekla bych, že nás dráček je spíš po otci.
Co myslíte Vy? Zítra se do hor vydám znovu, snad už zachytím našeho dráčka, a konečně Vám přiblížím, do jaké krásy vyrostl.

PS: Omlouvám se, že se tento článek objevuje několikrát(jak mi někteří řekli) ale mně se to prostě neukazuje. :-(