16.června - Pohádkové vzpomínky

16. června 2011 v 20:21 | Veverka |  Ze života veverky
Abych nezapomněla, včera se stalo něco divného. Poprvé jsem viděla, jak jsou Češi ochotní, hodní a pomáhající ostatním. Na zastávce tramvaje stály dva slepci. Oni nejen, že jim říkali a četli jízdní řád a říkali jaká tramvaj kam jede, ale dokonce je pustili si sednout a jako vrchol všeho s nimi šel jeden milenecký pár až tam, kam oni chtěli a potřebovali jít. Já nestačila valit oči - zázrak. Někdy jsem totiž jediná(z mladých), kdo pustí staré lidi, těhotné ženy nebo zraněné pustit si sednout v MHD. Vždycky mě hřeje u srdce, že takhle někomu pomůžu a odměnou mi pak je jejich poděkování - z poděkování je vidět, že to často nevídají.
Posledních pár dní je všechno nějaké divné... Setkala jsem se s Lištičkou a konečně jsem se mohla ze všeho vypovídat. Zdrbly jsme našeho společného bývalého a spoustu dalších věcí. Mrzí mě, že jí nevzali na školu, tak moc jsem jí to přála, tak moc jsem jí držela palce! Hodně mi pomohla, když jsem prostě mohla jen tak povídat a nemusela jsem se přetvařovat, nemusela jsem se stydět nebo bát se něco říct, cítila jsem se volná.
Avašak je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou už nějaký ten pátek. Možná je to láska nebo je to jen nějaký přelud, už mě kolikrát napadlo, že by to mohla být opravdu láska a diagnoza asi bude znít stejně - jsem zamilovaná. Teď jde o to, jestli je to dobře, nebo špatně. S touhle věcí jsem se bála z očí do očí svěřit i Lištičce a teď toho docela lituji, třeba by mi poradila, jestli má nemoc je opravdu láska...Napadá mě, neznáte někdo nějaká antibiotika proti lásce? Nějak tuším, že tohle nedopadne dobře.
Asi se půjdu ponořit do svých vysněných pohádek, plných skřítků, mluvících zvířátek, princezen a baráčků na stromech.

Tuhle písničku jsem poprvé slyšela na táboře. Seděli jsme ve srubu (bez elektřiny - pionýrský tábor), venku byla tma a pršelo. Dírami ve dřevěných zdech foukal vítr nasáklý deštěm a v dálce byl slyšel šum lesů, veprostřed byl zapálený oheň a jeden z vedoucích hrál na kytaru a její tony krásně rozrážely chladnou atmosféru a vzduchem plulo přátelství. Plamínky nám osvětlovali unavené oči a hromy venku nás udržovali v bdělém stavu.
Já jsem ležela v otrhaných šatech(kostým na táborovou hru) v náručí kamarádovi, tiskla se mu k hrudi a ohřívala se. Drželi jsme se za ruce, druhou rukou mě hladil po vlasech a oba dva jsme zpívali: "Dej mi ruku svou studenou od okenních skel, všichni Tě mezi sebe zvou...". Pak mě "uložil" ke spaní, políbil na čelo, chytl mě za ruku a čekal dokud neusnu. :-)



Karel Plíhal - Pohádka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Princess of stupidos Princess of stupidos | Web | 16. června 2011 v 21:01 | Reagovat

Písnička zní hezky.. A článek je hezky napsaný :-)

2 Alfa vlčica Alfa vlčica | Web | 17. června 2011 v 17:28 | Reagovat

Tie spomienky ti normálne závidím.
Láska by mala byť liekom samotným, ale bohužiaľ vo veľa prípadoch je vírusom, proti ktorému nič nezmôžeš. Treba počkať ako sa to vyvinie. Možno ten liek objavíš sama, alebo...no nič budme optimisti :-D

3 Svatoslav Svatoslav | E-mail | Web | 29. března 2012 v 14:05 | Reagovat

Moc hezký článek =).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama