4. Kapitola - Neznámé místo

9. června 2011 v 16:27 | Veverka |  Dívka z hradu
Kapitola čtvrtá: Neznámé místo

Rozhlídla jsem se okolo sebe a viděla obrovské kamenné náměstí, davy lidí, jak v rukou drží dary a obrovský dochovaný hrad. V tom se rozezněly hluboké tony od trubačů a hradní stráž začala bubnovat.
"Slečno, vstávejte! Král a královna už přijíždějí na koni."začal se mnou cloumat neznámý muž.
"Co? Jaký král a královna?" vykoktala jsem ze sebe a postavila se na nohy.
"No přeci Vladislav II. a jeho žena Johana, kde jsi doteď žila, koukej mávat."začal na mě křičet neznámý muž.
Strnula jsem, když jsem viděla statného muže v obleku ze středověku jet na koni a vedle něj nádhernou ženu s krásně červenými, bohatě vyšívanými šaty.
"To je ona?"naklonila jsem se k muži v železném brnění a zašeptala.
"Jistě, nepoznáš svou královnu?"s rozhněvaným hlasem a pohrdavým pohledem se na mě podíval.
"Já..já, kde si tu můžu zavolat? Nechala jsem si totiž mobil v tašce na hradě."s milým úsměvem jsem se na něj podívala a poprosila ho.
"Mobil? Zavolat? Co říkáš za divná slova?" s udiveným výrazem se na mě koukal.
"Vy neznáte mobil?" začala jsem se smát na celé kolo, až jsem se smíchem sesunula na zem. A to jsem neměla dělat. Zraky všem kolemstojících se na mě upřely, ale já nemohla přestat.
"Vy neznáte mobil? A ještě mi řekněte, že tu nemáte ani internet."stále jsem ležela smíchy na zemi a utahovala si z lidí okolo.
"Pššt, náš král má velmi dobrý sluch. Radši se nesmějete. Bude si myslet, že se smějete jemu."uslyšela jsem mužský hlas nade mnou.
"Pozdě." Zamumlala jsem si pro sebe, když jsem viděla obrovského koně přijíždět čím dál tím blíž a blíž ke mně.
"Jak se opovažujete smát se mně, králi této země."ozval se po celém náměstí mohutný králův hlas.
"Vy hanebná děvo, sklopte zrak k zemi a styďte se. To Vás nic v kostele nenaučili? Ještě jednou a dáme vás spráskat v hradní mučírně."pokračoval ve své řeči král, rozbušilo se mi strachem a vzrušením srdce. "Tohle už není sranda, ale co mám udělat teď?"pomyslela jsem si a slzy se mi vehnaly do očí.
"Poklekni."ozval se znovu ten mužský hlas.

Nezbývalo nic jiného, než poslechnout a čekat, co se bude dít. Zvedla jsem své vyklepané tělo ze země, a poklekla na studené kameny. Cítila jsem vlhký, studený dech koně na zátylku. Lidé okolo ztuhli a všichni čekali, co se bude dít. Zavřela jsem oči a čekala.
Bála jsem se je otevřít, nevěděla jsem, co se okolo mě děje a takhle to bylo lepší. Zhluboka jsem se nadechla a nastražila uši.
Rozvířil se prach, kůň zadupal kopyty a král odjel. Znovu se rozezněly hluboké tóny trubek a bubnů, král s královnou překročily padací most, a vjely do hradu.

Netrvalo dlouho a davy lidí se z náměstí rozprchly do svých domovů, statků a polí. Já jediná zůstala na náměstí, klečela jsem před hradní branou a vyděšením nedýchala.
"Co to bylo? To patří pořád k hradním slavnostem?" bez citů jsem jen tak zašeptala do vzduchu. Pán v brnění, který by mi mohl pomoci, tu nebyl. Život se vrátil zpátky. Musím se odsud dostat, začala jsem trošku panikařit, ale pořád jsem si zachovala chladnou hlavu.

"Kde to jsem?" s touto otázkou jsem obcházela lidi na náměstí, ale všichni se přede mnou schovávali. Cítila jsem se bezmocná a bezradná. Zkoušela jsem prosit, nabízet pomoct, ale nic nezabralo. Nebe si na sebe obléklo černý kabát, začaly padat deštové kapky a místní utekli do svých domovů. Neměla jsem se koho více ptát. Když už jsem to chtěla vzdát a jít se zatoulat někam do lesů a jít hledat pomoc někde jinde, uviděla jsem stát před branami hradní stráž v brnění.
Přišla jsem k nim a nějaký hlásek uvnitř mi říkal, že mám sklopit zrak dolů. Ale vždyť jsem jen na hradní slavnosti, to je hloupost. Radši jsem si od nich držela tak 2 metry odstup. Vypadali docela nebezpečné.
"Řeknete mi, kde jsem?"s klidným a přátelským hlasem jsem se zeptala jednoho ze stráží.
Chvíli se na mě díval, jako kdybych spadla z Marsu. Prohlídl si mě od hlavy až k patě a podíval se na muže, který stál u druhého sloupu hradní brány. Podivně na sebe kývli, vyzvedli meče z opasků a rozeběhli se za mnou.
"Běž!"znovu jsem uslyšela ten mužský hlas, který mi napovídal před králem.
Vzala jsem nohy na ramena a utíkala, co mi síly stačily. Jednoduché, plátěné boty jsem měla hned mokré a nohy mi na mokrém kamenném náměstí klouzaly. Chytla jsem si dlouhé šaty do rukou, patami o sebe jsem si sundala promočené boty, které mi jen stěžovaly můj útěk, a rozeběhla jsem se do kopce za hradní bránou.

Na bosých nohou jsem cítila mokrou trávu a jemné jehličí, přeskakovala jsem kořeny a hledala něco, kde se mohu schovat. Pršelo čím dál víc, ale stromy nade mnou mařily počasí jeho plány. Stěží jsem dýchala a sedřená chodidla vypovídala svou službu. Zpomalila jsem, abych si trošku odpočinula. Jakmile jsem zastavila a přestala slyšet svištící vzduch okolo mého těla, které proráželo vlhký studený vzduch, uslyšela jsem řinčet splétanou kroužkovou výstroj, která byla součástí jejich brnění.
Slyšela jsem, jak meče proráží větve stromů a splašený dech hradní stráže pár metrů za mnou.
"To nepůjde."pomyslela jsem si a rozhlížela se okolo po nějakém hustém křoví, kam bych se mohla schovat. Přechytla jsem si šaty a pevněji je sevřela do dlaní, zatla jsem zuby bolestí od rozedřených chodidel a vydala všechnu svou energii do rychlejšího útěku.
Těsně pod vrcholem kopce se tyčilo velké, husté křoví. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Vzala jsem útěk hustým porostem, aby mě trošku ztratili z dohledu a z druhé strany skočila do křoví.

Přitáhla jsem si nohy k sobě, zmuchlala šaty do klína, aby nečouhaly ven a zadržovala dech. Okolo sebe jsem slyšela cinkat jednotlivé části brnění a rozzlobené nadávky stráží. Srdce mi bušilo jako na poplach, ani jsem nechtěla vědět, co se stane, když mě najdou. Dech se mi trochu zklidnil a jediné, co jsem slyšela, byl déšť a vzdalující se kroky hradních stráží.

"Tady nemůžeš zůstat. Pojď za mou rodinou, ráda tě přijme. Můžeš u nás přespat."řekl neznámý chlapec, se povědomým hlasem a skočil vedle mě do křoví.
Ten hlas znám, to je ten chlapec z náměstí. Otočila jsem se.
"Davide? Jsi to ty?" vylekala jsem, trhla sebou a řízla se o větev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 10. června 2011 v 1:27 | Reagovat

Hezké. Jeden čas jsem měl dojem že ten příběh sama prožíváš. :)

2 Veverka Veverka | 10. června 2011 v 7:51 | Reagovat

Vžívám se do té postavy, je to jako můj druhý život. :-) A líbí se mi možná i víc. ;)

3 maltesenella maltesenella | 10. června 2011 v 8:18 | Reagovat

moc hezké :)

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. června 2011 v 22:43 | Reagovat

Dobré. Kdyby ses nevžívala nebylo by to tak napínavé :-)

5 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 14. června 2011 v 10:58 | Reagovat

[2]: To znám! :-) Také hlavní postavu píšu trochu podle sebe...!

A jinak, skvělé! Jedna otázka: Kdy bude další díl? (Asi ani nedospím!)

6 Veverka Veverka | Web | 14. června 2011 v 21:15 | Reagovat

[5]: Jelikož dnes UPC zatahalo za drátky a po týdnu mi jde internet a z opravny mi přišel opravený notas, tak dnes začnu psát! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama