Červenec 2011

Veverka šikulka

29. července 2011 v 22:38 | Veverka

Jelikož jsem měla jeden volný den, tak jsem splnila to, co jsem mé kamarádce slíbila. Pokreslit nějakými malůvkami její staré světlé džíny.
A divíte se, že až v polovině prázdnin jsem si našla volný den? Ono vcelku nic moc nedělám, ale jednotlivé činnosti trvají dlouho. Ráno vstanu a jdu si zaběhat, nasnídám se, uklidim po bytě a udělám oběd. Půl hodiny po obědě jdu tak na 2 hodiny bruslit a když se vrátím, tak jdu vyřizovat nějaké věci (jestli jsou) po Praze nebo jdu s někým ven a pak už jen spát.
A tohle pořád dokola. :)) A každou vteřinu těhle činností myslím na M. - Ach ta láska. ;)

No nic, pokochejte se mým výtvorem a já zase pádím něco dělat. :)


Hlava v oblacích.

25. července 2011 v 19:50 | Veverka |  Ze života veverky

To by bylo, abych vám bývala byla nesdělila, co by se bývalo stalo, kdybych byla bývala stydlivá a nic bych byla neudělala.

Před třemi dny jsem se vrátila z tábora se znaménkem lásky na krku.
Jeho majitel ( jsou dva, ne? Jeden co ho udělá a druhý co ho vlastní) je mým dlouholetým kamarádem, ale bohužel je taky pěkný děv***. Grázl, co myslí jen na sebe, arogantní pako. Na každou holku to zkoušel, tahal jí do postele, osahával jí apod, ale letošní tábor to bylo jiné. Nikoho neplácal po zadku ani neměl dvojsmyslné narážky a to už pár týdnů před odjezdem na tábor.

Najednou se stalo něco divného, začala jsem s ním trávit hodně času a to ne jen tím, že jsme chodili nudně ven a líbali se, ale my jsme chodili sportovat, bavit se, nakupovat, pomáhali si s učením(!) A jsem jediná, s kým tohle dělá - o to je jeho chování divnější.

Což u něho bylo něco nepředstavitelného, předtím. Pak byl tábor a my jsme se trochu pohádali, ale přesto ke mně byl milý a hodný i v těch pár slovech, co na mě za ty tři týdny promluvil. Poslední večer jsme seděli u sebe ve stanu a začali se líbat, bylo to úžasné. Sice jsme byli trošku přiopilý, ale něco se mezi námi muselo stát.

Jakmile jsme přijeli do Prahy, čekala mě SMSka, jestli nepůjdu ven. Tak jsme šli hned ven na brusle, tam blbli a bláznili dobré 4 hodiny, pak si sundali brusle a tancovali v dešti. Pořád se mi vrací jeho šibalský úsměv, když mě držel na bruslích a učil mě jezdit pozadu. Po 3 hodinách ježdění na bruslích a blbnutí ( strákání se a táhání po trati) jsme padli na trávu a smály se úplným kravinám a blbostem. Pak jsme se objetím rozloučili a jeli domů unavení a utahaní.
Dnes jsme byly v kině a celou dobu se drželi za ruce, ani jsem nevnímala ten film ale to, jak pevně ale zároven něžně mě drží tak, abych mu neutekla. A cestou zpátky jsme si plánovaly, jak budeme každý den chodit sportovat - bruslit, plavat, běhat a dokonce i plánujeme, jak pojedeme na kolech někam na hrad, tam přespíme ve stanu a ráno zase zpátky...
Nemůžu se dočkat dalšího dne, kdy mu zase padnu okolo krku, nejlepší na tom je, že on sám mi píše, at jdeme zase ven, at neodcházím z icq a píše, at se nebojím, když budu doma spát v noci sama - že klidně přijde.
Zatím od té "líbací" noci jsem se dočkala jen polibku na tvář, ale to mi stačí - to, co zažíváme okolo toho ty upřímné úsměvy, prosmáté hodiny a nepromrhaný čas s ním je mi odměnou.

Možná se zamiloval, nebo konečně ve svých osmnácti dospěl - kdo ví, každopádně se mi tahle změna líbí, tak držte palce at není jen chvilková.

No nic, zpátky do oblak!

Pohádkové vzpomínky na tábor.

23. července 2011 v 20:10 | Veverka |  Ze života veverky
Tuhle písničku jsem poprvé slyšela na táboře, kam jezdím přes 10 let jako dítě a letos poprvé jako instruktor.
Byl zrovna táborák a my jsme seděli v dřevěném srubu (bez elektřiny - pionýrský tábor), venku byla tma a pršelo. Dírami ve dřevěných zdech foukal vítr nasáklý deštěm a v dálce byl slyšel šum lesů. Chvílema to vypadalo, že nás přepadne nějaké tornádo a odfoukne všechny stany i se všemi dětmi. Uprostřed byl zapálený oheň a jeden z vedoucích hrál na kytaru. Ve srubu nás bylo jen pár, tak, co jedna ruka s prsty na ní staíč. Tony kytary krásně rozrážely chladnou atmosféru a vzduchem plulo přátelství. Plamínky nám osvětlovaly unavené oči a hromy venku nás udržovaly v bdělém stavu.
Já jsem ležela v otrhaných, šedých šatech(kostým na táborovou hru) v náručí kamarádovi, tiskla se mu k hrudi a ohřívala se. Pod šaty jsem neměla nic, takže jsem drkotala zuby o sebe. On mě chytl za bradu, koukl se mi do očí a svlékl si bundu. Tu rozhřátou bundu pak chodil na mé prochladlé tělo. Přitulili jsme se k sobě zpátky a drželi jsme se za ruce, druhou rukou mě hladil po vlasech a oba dva jsme zpívali: "Dej mi ruku svou studenou od okenních skel, všichni Tě mezi sebe zvou...". Smáli jsme se jeden na druhého a v očích nám plál plamínek přátelství.
Bylo něco po půlnoci a všichni šli snít své sny, on šel se mnou až ke stanu s podsadou a přikryl mě spacákem. Sedl si vedle mě (spolubydlící už spala), položil si mou hlavu na svůj klín a povídal mi pohádku. Hladil mě po vlasech a čekal než usnu.



Dětství.

20. července 2011 v 20:00 | Veverka |  Fotografie ze života malé veverky

Tak jsem se zamyslela a přála bych si vrátit to. O čem mluvím? No přeci o bezstarostném dětsví.
Moje problémy se skádaly jen z hraček, pastelek a zlobení. Žádné velké, životní rozhodnutí ani ztráta blízkého člověka, prostě jen papír a barvičky. Lámala jsem si hlavou nad tím, proč je nebe modré a tráva zelená, proč pes štěká a jakou bábovičku ted zrovna udělám. Plakala jsem jen proto, abych něco od rodičů a učitelek a vztekala se, abych na sebe upoutala pozornost. Nikdy jsem neviděla jen zelený strom stojící u silnice, viděla jsem velkého lesního muže v mé vysněné zemi plných víl. Hvězdy nebyly jen malé kousky kamenů ve vesmíru, ale tisíce světlušek. Světluškám nesvítili zadečky, ale nosily s sebou malé lampionky, a víte proč krtkové dělají krtince? No přeci si dělají díru na komín.
Kočky pily mléko proto, aby pak mohli krmit své mláďata, děti nosily čápy a létaly do teplých krajin proto, že tam nabírali děti a pak na jaře je zase přinášeli zpátky.

Jo, bylo to krásné. Ale je to pryč. Ted už se nerozhoduji jakou barvu pastelek si vyberu a kterou čokoládu sním. Ted se rozhoduji na jakou vejšku půjdu a kolik peněz za něco zaplatím...

K fotce: Tak tady mi jsou tak 2 roky.



Dráček nám povyrostl.

16. července 2011 v 19:23 | Veverka |  Ze života veverky

Pamatujete si ještě na dráčka? Nebojte, nezapomněla jsem na něj. Dnes jsem měla volný den, tak jsem si sbalila batůžek a vyrazila do hor. Cestou byly všude vyvěšené plakáty s tím, že se všichni bojí draka, když jsem se zeptala na cestu, všichni zalézali do domečků a koukali na mě skrz prsty. No nic, musela jsem jít podle paměti, i když stromy povyrostly a na mou pamět už sedly pavučiny. Když jsem dorazila na místo za skálou, kde na mě není vidět strnula jsem, nad hnízdem se vznášel obrovský drak. Ale nemohla jsem ho poznat, nebyla to ani dráčkova matka, otec - byl to on sám. Tak strašně moc vyroslt! A jak si všimnete na hřebetě mu vyrostly jakési zoubky, rohy se mu prodloužily a on celý ztmavl do tmavších barev, dokonce už i chrlí oheň!
No, posuďte sami, neroste do krásy?



Déšt.

12. července 2011 v 16:25 | Veverka

Napadlo Vás někdy, že déšt dokáže odplavit Vaše problémy? Nikdy jsem na to nevěřila, ale stalo se to.
Za ten týden se toho stalo mnoho a já už nevěděla co dál, kreslení mi nezlepšilo náladu, ani čtení, dokonce ani tancování.
Je začátek prázdnin a já už mám to nejlepší za sebou, tábor. Stalo se tam mnoho věcí a jedna tak nepříjemná, že jsem se rozplakala, utekla jsem do tamních lesů, nahoru na kopec. Když jsem tam doběhla, sedla jsem si na skálu a přemýšlela, když mi začalo být ještě víc do breku - rozpršelo se. Vítr pročesával již tak ohavné stromy, a déšt si bubnoval svou písničku. Po studených skalách stékaly potůčky vody jako by ji chtěly celou obejmout, proplétaly se skrz mé kudrnaté vlasy a tančily na lístečkách malých rostlinek. Najednou mi nebylo do breku. Kapky deště jakoby mi podávaly ruku a roztáčely mě a pobízely k tanci. Hladily mě po tváři a utíraly slzy. Vítr mi kolíčky připnul ke koutkům, abych se smála a malá veverka na stromě mi rozzářila celý den. Najednou bylo po breku a já se zase smála.

A co Vy? Zlepšil Vám někdy déšt náladu?


Nemoc šílených veverek ?

8. července 2011 v 17:30 | Veverka |  Ze života veverky
Autorka blogu se asi zbláznila. Ne nebojte se, nezbláznila. Jen jí vlezl na mozek čistý vzduch a kvítení slepic. Jen co vytáhla paty z velkoměsta ( Praha) a zavítala na slunný venkov, jako by se nějaké její ukryté bláznivé "já" vydralo na povrch a začalo se bavit. No a její kamarádka neudělala nic chytřejšího, než že to musela zdokumentovat. No, posuďte sami, neni to novodobá nemoc šílených veverek ?


Západ slunce ve velkoměstě.

4. července 2011 v 18:00 | Veverka |  Ze života veverky

Není nic krásnějšího, než vidět nádherný západ slunce v rušném městě. Jak se těch tisíce odstínů pár barev prolínají skrz sebe, jak pomalu slunce utíká za kopce, aby stihlo oběhnout zeměkouli a ráno tu bylo zase - tohle Vás vytrhne z celodenního běhání po městě. A když otevřete okno cítíte vůni venkova, vybaví se Vám vzpomínky, když jste byli malincí a byli u babičky a dědy na chalupě, opékali buřty a hráli si se slepicemi. Někteří cítí vůni toho, jak se svým milým/milou leželi při západu slunce a prožívali jednu z nejromantičtějších dnů svého života. Někomu připomene dovolenou u moře, kdy slunce zapadalo za moře a vy jste koukali, jak ptáci odlétají a příliv se blíží víc a víc...
Vidíte? Tohle vše dokáže "pouhý" západ slunce. A co Vám vybaví při západu slunce?



Prázdniny volají.

1. července 2011 v 16:06 | Veverka |  Ze života veverky
Tak abych Vám přiblížila zase něco málo o tom, co se poslední dobou děje.
Mé vysvědčení se o hodně zhoršilo, ze samích jedniček a 50 zameškaných hodin se stalo 182 zameškaných hodin a dvě trojky a čtyři dvojky. Ale co, ted už, oproti základce, na výzu nezáleží. Hlavní je, že jsem prošla.

Včera večer jsem byla tančit na rozloučenou a tancovali jsme Lambádu, byla tam docela vtipná anekdota.
Ten partner, s kterým jsem tančila měl docela problém s udržením svých myšlenek, někdy se nám to stalo na zkouškách, ale nikdy jsem nečekala, že se to stane i na samotném vystoupení.
Tak zkuste hádat, co se může klukovi tak stát, když mu holka tři minuty vrtí zadkem v rozkorku? No, ano, postavil se mu a já nejen že jsem to cítila, ale také to prý bylo dost dobře vidět. Takže skvělé zakončení školy.

Ted už mě čekají jen prázdniny každý týden strávené jinde. Doma budu mít dvě tašky úplně stejných věcí ( kousků), a zařízeno to mám tak, že vždy vrátim v sobotu ráno, hodim věci do pračky, pověsim, usušim, sbalim a v neděli ráno odjíždím.

Je tu pár přednastavených článků, abyste se nenudily, ale Dívku z hradu bohužel jsem dopředu nenapsala, takže si budete muset počkat, až do září.

A jen tak pro zajímavost, dnes má kamarádka rozlučku se svobodou v jednom baru a já ráno v osm odjíždím na tábor - takže kyblík s sebou, aspirin a jdu k busu s kocovinou.