Září 2011

Létám si v oblacích II.

29. září 2011 v 19:29 | Veverka |  Ze života veverky

Ach! Za dva dny mé narozky, tyhle fotky jsou z předčasné oslavy mých narozenin. :-)
Řekla jsem, jakou mám představu o fotce, nastavila si clonu a přiblížila si objektiv tak, jak potřebuji, zaostřila jsem na bod, který chci a posadila kamrádku za foták. :-D
Jo, to byl vtipný den. ! :-P
Každopádně se nemůžu dočkat mých narozenin! Budu mít véééliký dort, sice to jsou "jen" 16tiny, ale i tak je to velký den.
Původně měl přijet můj nejlepší kamarád, který ted sedí na druhém drátě mého telefonu 322 km daleko (ValMez), ale jak to je, když se moc těšíte, nic z toho není...

Ale co, hlavu vzhůru! Všichni se koukněte do slunce, které Vám svou září bude zavírat oči a teplem Vám z něj naskočí husí kůže. A všichni zase na dva dny, zapomeneme na školu! :-)



Létám si v oblacích!'

28. září 2011 v 17:09 | Veverka
Škola zmizela, problémy utekly! Odmociny skočily z okna, gramatika se šla zahrabat, venku neběhají Canis lupus f. familiaris, ale normální psi. Najednou mi myšlenky na užívání,. kamarády zaplnily hlavu a vytěsnily školu.
Smíchem se zaplnila celá Praha - To byl dnešní státní svátek, kdy se nemuselo do školy! :-)
A za pár hodin, zase na pár dní, než přijde víkend bude to samé : škola, škola, škola a aby tooh nebylo dost, tak škola! :-D




Les a já.

20. září 2011 v 19:56 | Veverka |  Ze života veverky

Procházím se studeným a chladným lesem a jediné, co mě obklopuje je ticho, melodie v hlavě a duch nastávajícího podzimu.
Opatrně našlapuji na mokré spadané slzy stromů a zvedám hlavu k zamračenému nebi, kapky deště mi dopadají na prochladné tělo... Promáčená dojdu na kraj skály a opřu se o strom, abych viděla krajinu zahalenou do kapek deště a osvícených pár stromů od slunka snažícího se prodrat skrz hustá, černá mračna. Opatrně našlápnu před strom, a zakloním se. Na kůži cítím každý výběžek a hrbolek kůry velkého stromu.
Dlouhá větev mě škrábe o rameno a vítr si pohrává s kudrlinkami na koncích mých vlasů, které obepínají mé tělo. Zavírám oči, stoupnu na špičky unavených nohou a sním : Že stojí za mým prochladlým tělem, sundá si bundu, překryje mi s nimi ramena, ruce mi položí na boky a jeho horký dech mi hladí ucho. Přitiskne si mě ke svému tělu a políbí na zmrzlé konečky prstů...



K fotce: To si takhle kráčím lesem za Prahou a u prvního rozpadlého baráku najdu petrolejku. :-)


Nedostatek času.

17. září 2011 v 20:54 | Veverka |  Ze života veverky

Je sobota a já až ted, před pár minutami jsem se zastavila...
Na básně nemám čas, na psaní nemám čas, na blog nemám čas a jediné, co mi vyplnuje život je škola. Docela šílená představa, že? :-D
Když už tu mluvím o čase, musím se pochlubit dalšími fotkami a jejich upravami, tu první asi budete znát, jen jí pohltila vlna času a stáří a ty ostatní? Snad se Vám budou líbit. :-)
Vím, že nefotím nijak profesionálně krásně, ale... časem a cvikem se každým dnem zdokonaluji. :-)




Růže a můj nový brouček.

15. září 2011 v 18:33 | Veverka |  Ze života veverky


ÁÁÁÁÁ!! Mám ho! Je tak dokonalý! :-)
O kom že to mluvím? No, přeci o Nikonu. Před dvěma dny jsem si pro něj zajela a od té doby ho nedám z ruky! Ještě jsem nevyzkoušela všechno, ale jsem z něj unešená - těším se, až s ním zaběhnu někam do lesa. :-D

Jsem tu jen na skok, takže tady přidávám dvě nové fotky vyfocené mým dokonalým a jediným, kterého nepřestanu milovat. :-)




Špatné rozhodnutí.

9. září 2011 v 15:40 | Veverka |  Ze života veverky

Jak asi pochopíte z názvu článku, neudělala jsem zrovna 2x dobré rozhodnutí. Jedná se o to, kterou školu jsem si vybrala - Gymnázium Arabská.
V dubnu 2011 mě vzali na všechny tři gymnázia, kam jsem chtěla. Já se rozhodla pro to nejtěžší - Arabská. Humanitní obor.
Škola je úžasná, super - nové, moderní vybavení, zkušení profesoři, dobré jídlo ve školení jídelně, skoro neomezené možnosti nabídek studentům.Váhala jsem mezi touhle školou a druhým gymnáziem. O téhle škole, na které ted jsem se povídá, že je hodně individuální a ta druhá taková skupinová, kolektiv, sranda apod. Máma říkala, at si vyberu tu druhou, ale já né, tvrdě jsem si šla za svým, že musím na tu těžší...
Ale co se nestalo, pokaždé má maminka pravdu a já nastoupila 1.září do třídy, která byla plná HOLEK! První dva dny, než jsme odjeli na seznamovací kurz, jsem si říkala, že to bude v pohodě, že to vydržím. Ale už druhý den jsem slyšela pomluvy. No, jakby ne, 30 holek a každá chce být nejlepší a každá chce být vůdce třídy.
Odjeli jsme na seznamovák a hádky začali nanovo, ve třídě se utvořily skupinky asi 4 holke, které se s spolu baví navzájem a jakmile se někdo k nim přiblíží - zaůtočí. Hádají se, nenávidí - čekám na den, kdy se poperem.

2 holky už mají naplánovaný odchod na konec září, a několik dalších obvolává školy a jsou na čekacích listinách. Já se rozhodla taky, šla jsem za mámou a poté, co jsem si vyslechla, že mi to říkala, jsme to začali řešit.
Navíc co mě utvrdilo bylo, když nám dnes spojili jednu hodinu s klukama. Úplně jiná atmosféra, nemusela jsem se soustředit jestli řeknu něco špatně, aby se mi pak nesmály... Byla tam sranda.

Začínám obvolávat školy, na které jsem se dostala kvůli volným místům.
Chtěla bych se z téhle školy dostat co nejdříve, tak do konce září. Abych taky měla možnost zařadit se do jejich kolektivu....
Snad to vyjde - držte palce! :-)

Dospívání.

4. září 2011 v 20:45 | Veverka |  Ze života veverky

Prázdniny skončily a mně najednou došlo, že už nejsem ta malá nevinná holčička, která si může vymyslet cokoliv a bude jí to uvěřeno.
Tenisky jsem vyměnila za podpadky, onošené barevné kratasy za sukně, trika s nápisama za blůzy a pletené náramky za stříbrné.
Najednou se nezdravíme " Čus, vole", ale "Ahoj, jak se máš?" připitomněle se usmíváme, kluci nám otevírají dveře místo toho, aby nám podráželi nohy.
Učitelé nám nenadávají a netykají, nýbrž slyším: " Kysilková, pojďte prosim k tabuli a vysvětlete mi...."
Už to není : "Mami, potřebuji tohle...", ale mou peněženku nezdobí jen občanka, ale je to zodpovědnost. Nástup na střední, zařazení do první fáze dospívání...
Vše si vyřídit sama, jsem sama za sebe... nikdo nevolá rodiče do školy, vše se nejprve řeší se mnou. Moje podpisy, moje účast... můj rukopis.
Povětšnou moje peníze a čas, co mi utíkají skrz prsty...

Co se to stalo? Kde jsou ty časy, kdy jsme po sobě házeli na pískovišti bábovičky ...? A naše maminky za nás vše vyřešily ?

Najednou je čas ještě víc, než nedostatkové zboží... Škola, trénink, spánek... a když si najdu pár minut na to, napsat kamarádům " Jak se máš?" tak jsem ráda...

Proto se Vám všem omlouvám za to, že se tu objeví tak jeden - někdy ani ne - článek za týden. Nový díl Dívky z hradu se tu objeví... ještě ani nemám v plánu ho psát - omluvám se. Snad se tak za měsíc, dva srovnám s realitou a naučím se v tomhle zmatku plánovat i čas na blog.