Leden 2012

Nechci žít v pohádce

18. ledna 2012 v 19:03 | Veverka |  Ze života veverky
Pobíhající malý mužíčci s červenou čepičkou, krumpáčem přes rameno, jdou dobrovolně pracovat.
Princezny ve vyšívaných šatech s dlouhými kudrnatými vlasy a stříbrnou korunou, za kterou nezaplatily ani korunu.
Chrabří princové s plnými kadeřemi, které si ráno nandají a večer sundají, bohatí, krásní a překypují uměleckým talentem.
Velké bájné bytosti v podobně draka, který šlehá oheň, ale když si ho vycvičíte, tak na něm můžete obdivovat mírem překypovanou zemi, bez žádný ekologických katastrof.
Zlá ježibaba je ve skutečnosti hrozně hodná dáma, jen musíte vědět, jak jí sdělit kompliment a tím jí potěšit její ego.
Loupežník, který přepadá lidi v lese, veskutečnosti sedí doma za počítačem a nabourává se lidem do bankovních kont.

Ale já nechci tuhle pohádku...Já chci tuhle. Tu, že nemusím mít před velkým hradem stráže, stačí mi Tvá náruč, ve které se budu cítit bezpečně. Nepotřebuji zlaté šaty vyšívané hedvábím, místo nich by mi stačilo pár něžných polibků. Nechci draka na kterém obletím zemi, chci Tvou ruku, která mě povede za ruku, až půjdeme do nového života. Nemám nutkání slyšet veršovanou báseň, stačí mi upřímná slova.
Nechci přislíbit jmění a spousty pozemků, chci slíbit, že mě nikdy neopustíš. Že spolu budeme v nemoci i ve zdraví, v dobrém i ve zlém - dokud nás smrt nerozdělí.

A já mám tuhle pohádku. Díky mému příteli. Je mi vším, kdybychom mohla, tak za něj budu i dýchat. :-) A vím, že on by pro mě udělal to samé. :-)

Dveře.

11. ledna 2012 v 20:44 | Veverka |  Co sepsala má pacička


Pozvedla černý kus kovu do vrásčitých dlaní, foukla na něj svěžím dechem a jemnými doteky oprášila. Natočila ho k světlu a on se v záři slunce třpytil jako diamant, vyňatý ze srdce chladné skály.
Pohlédla temně zelenýma očima po zachmuřeném pokoji, do kterého se schátralým oknem draly paprsky slunce. Načervenalé světlo se odráželo od mramorových dveří v rohu místnosti. S krůčky přicupitá ke dveřím. Stará podlaha pokrytá vrstvou prachu tiše vrže melodií valčíku.
Se zatajeným dechem vsune klíč do popraskané klíčové dírky a dvakrát otočí. Vší silou zatahne za pozlacenou kliku, vyšívanou pavučinami a otevře dveře. Uklidnující ticho přeruší hlasité vrzání, až to vyleká holuby na střeše a jen z dálky jsou slyšet jejich mávající křídla vzdorující poryvům větru.
Obličej jí obmotají kaštanově hnědé kadeře, kudrlinka po kudrlince se rovnají na záhybech jejího těla. Prochladlýma, nohama vstoupí do mokré trávy, až se jí po těle rozlije husí kůže. Drobnými prsty si vjede do hebkých vlasů a sepne si je sponou.
Porozhlédne se, ale oči jí zalije bílá záře....

Nejen déšť.

10. ledna 2012 v 18:33 | Veverka |  Ze života veverky

Myslela jsem si, že prší... ale já plakala. Mlčky s melodickou hudbou v hlavě si sedám do zadýchané tramvaje, lidi okolo mne štěbetají, dotknu se studenými prsty omlženého skla, abych viděla ven na přírodu. Dotknu se lehce skla a skoro slyším, jak to zasyčí. Jsem unavena, jediná schopnost přemýšlet mi zůstala .Svaly mi vypověděly službu, ale moje smysly o to více pracují, cítím pronikavý parfém dámy sedící opodál.
Skrz rozmazané oči vidím jak kapičky vody tančí mezi uspěchanými lidmi. Ti si jich ani nevšimnou a dál mají ruce přilepené k moderní elektronice.
Přemýšlím nad věcmi, jako jsou zázraky, avšak mé myšlenky nikdy nespatří světlo světa. Jsem příliš unavena na to, abych opravdu veřila, že se stane zázrak.
Jako bych čekala, že se rozjetá tramvaj zastaví, kapičky deště nedopadnou na zem a uspěchaní lidé zamrznou Sestoupí postava, kterou bude obklopovat bílá zář, její našedivělá a pomačkaná křídla od té tíhy, co na nich nosí, vanou ve větru a ona by se mi koukla svými smaragdově zelenými oči do mých. Dotkla se mě svou hebkou rukou a hlasem, co zní jako jarní vánek řekla, že zázraky existují...
Avšak známý hlas oznamující konečnou zastávku mě probere z mého přemýšlení. Zvednu své bezvládné tělo z vyhřáté sedačky a vstoupím do reálného světa.
Cestou domů se mé slzy skloubí s kapkami deště. S myšlenkou že opravdu zázrak nepřijde vložím kovový klíč do dírky, je fascinující, jak přesně padne. "Kéž by to byly dveře do nového světa..." zamyslím se a vstoupím.




Moje očko.

9. ledna 2012 v 12:05 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.

Tak když už tu máte oko mého nejlepšího přítele, tak bych Vám mohla ukázat své, co Vy na to? :-)
Objevily se komentáře, že chcete další a já jich mám ve svém počítači opravdu mnoho. ;-)

Nemám nijak zvláštní oči, řekla bych, že takové jednoduché. V barevných očích, jako je zelená, modrá, šedá, jsou různé cestičky, nebo i jiné barvy, co obklopují panenku uprostřed oka.
Já mám jen hnědé oči, ale líbí se mi. :-) Vypadají, jak řekl jeden hodně dobrý člověk, jako kdyby skrývaly tajemství celého vesmíru. :-)

Tak se kochejte, Vaše Veverka. :F


Lepší život díky smrti.

7. ledna 2012 v 19:38 | Veverka |  Zrzavé téma týdne

Cesta za lepším životem.

Dalo by se tím nazvat cokoliv. Nová práce, nové bydlení, přátelé.... avšak já lepší život nastartovala tři roky zpátky.
V dubnu 09 mi zemřel otec, bylo mi pouhých 13 let. Otec mi byl pořád za zadkem, dělal za mě vše, měla jsem, nač jsem si ukázala. Typická, rozmazlená puberťačka.
Když na Velikonoce odešel, všechno se změnilo. Nemohla jsem mít, nač jsem si ukázala, a najednou se nic netočilo oko mě. Byla jsem zvyklá být středem pozornosti. Máma mi mě nevšímala, zařizovala věci okolo pohřbu, bráchovi bylo v tu dobu 6 let a tátu prostě potřeboval, tak se na něj vrhli všichni strejdové a dědové. Ale co já? Já se najednou stala "Velkou" holkou.

Musela jsem se starat. Vařit, pomáhat, uklízet a nedejbože hlídat bráchu, když nebyli žádní strejdové okolo.
Najednou jsem dospěla. Během jednoho měsíce jsem se naučila všemu.
Nebyla jsem třináctka, co čte bravíčko, pomlouvá ostatní, chodí ven.... musela jsem po škole chodit domů a pomáhat.
Pomáhat se vším, co jsem jen mohla. Dospěla jsem.
Ve volných chvílích jsem četla knížky, psala básničky, kreslila a našla vášen ve focení. Nesměla jsem se soustředit na smutek, co se mi dral ze srdce až do očí, musela jsem se odreagovat.
Chodila jsem si sedat ven, pod strom, na skály a kreslila. Kreslila co vidím a popisovala co cítím. :-)
Když se situace po roce trošku uklidnila já se tohohle života nevzdala.

Dá se říct, že jsem díky otcově smrti dospěla a nestala se ze mě "dilinka". Zní to asi ošklivě, ale díky tomu, žiju lepší život. Nejsem tolik naivní a zasněná. Žiju v tvrdé realitě.

Sice teď nejsem ta nevinná a hodná holčička, co vypadá jako introvert. Chodím na párty tančit a užívám si života, ale posunolo mě to. :-)

Nejkrásnější oči.

7. ledna 2012 v 18:19 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.
Čí je to oko?

Tyhle oči mě naprosto a bezmezně zbožnují.
Vypadají jako západ slunce nad oblým kopcem, posetým zelenými stromky. Zář červené a žluté barvy objímá a hladí špičky vysokých smrků.... a černá panenka? Ta je jako hejno ptáků, které krouží a do posledního paprsku světla se snaží chytit kořist.

Tyhle oči koukají se, když pláču, když se zlobím. Dokáží mi pozvedou náladu, sdílejí se mnou radost. Pomohou mi když je mi nejhůř a poradí, když nevím, jak dál.
Bohužel, majitel těchto nádherných očí bydlí na druhé straně republiky. Proto je nevidím tak často...
Je to můj nejlepší kamarád. :-)
Tímto bych Ti chtěla poděkovat za všechno, co mě děláš. :-)