Červen 2012

Ztracení vojáci.

28. června 2012 v 18:54 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.
Koho by napadlo, že se jen pár kilometrů od naší chaty, hluboko za lesy rozléhá starý vojenský komplex.
Na první pohled nevypadá tolik opuštěne, ale jakmile přelezete plot, na kterém je tučným písmem napsáno : "Zákaz vstupu" naskytne se vám podívaná na jejímž horizontu se do dály klikatí oprýskané koleje.
To, že tam kdysi bývali vojáci připomínají kasárny, velké asfaltové shromaždiště a opuštěná továrna s vysokým komínem.
Budovy jsou ze 3/4 rozpadlé a drží jen díky kovovým konstrukcím,které slouží svá poslední léta. Uvnitř kasáren, kam jsem si vlezla oknem( jako za mladých let) jsou od bezdomovců natahané deky na palandách. Přijde mi, že jejich deky pokryly tu vrstvu vzpomínek, co se na postele váže..
Ve vedlejší budově připomíná "přepychové" bydlení důstojníků polstrovaná křesla, velké skříně a pohodlné postele s matracema.
Staré nádraží zeje prázdnotou a místo cestujích na peroně čekají odložené odpadky...
A v továrnách...ale co bych Vám to vyprávěla, fotografie Vás zatáhnou do děje. :-)


Proč vrah?

23. června 2012 v 17:00 | Veverka
Proč se řeší, kdo je viníkem?
Možná je za pohnutkou vyřešit problém honí spravedlnost, ale to v dnešní společnosti pochybuji. V dnešní společnosti se nehoníme za spravedlností, protože se jí pravděpodobně nedočkáme. Ale my nechceme spravedlnost po státu, chceme nastolit pořádek sami.
Navíc se většinou honíme za penězi, obdivem a mocí a jak jinak si tyhle věci zajistit, než když přijdete na kloub věci. Ať už přijdete na to, kdo zabil vašeho souseda, nebo kdo ukradl papriky ze zahrady.
Ale ty okolnosti okolo to je teprve jádro věci! Když zjistíte, že vrah měl milostný poměr se sestrou oběti a měli tajné miliony - to je pak to pořádné sousto.

Zároveň se dá všeho využít, nemáte rádi svého souseda? Stačí ho obvinit z krádeže slepice a docílíte ve společnosti pochyb a způsobíte tak své zlé úmysly uškodit svému nepříteli.

A co nás dalšího honí za vyřešením?
Dnes je totiž vše utajené a záhadné, a lidi to přeci odjakživa táhlo za tajemnými věcmi. Od Svatého Grálu až po základu 51. Copak by vás zajímala skříň, ve které víte, že je staré oblečení po babičce? Ne, vás bude zajímat ta zamčená skříň schovaná na půdě, od které nemůžete najít klíče.

Co z toho tedy plyne? Nás v podstatě nezajímá, kdo byl obětí a kdo vrahem, nás zajímá to okolo. Zajímá nás to tajemno, které se okolo záhady točí. Malé podrobnosti, detaily, pomluvy a otázky, které se okolo toho točí.
A když je vyřešeno? Necháme to plavat, protože se vše ví a nové skutečnosti už nepřijdou.

Komu je nejtěžší se přiznat?

21. června 2012 v 22:55 | Veverka |  Ze života veverky

Zjistila jsem, komu je nejhorší se přiznat..


A komu vlastně?
Ani mi tolik nedělá problém ostatním dát za pravdu, že jsem rozbila vázu, že jsem támhle řekla tajemství, které mělo být zamčeno na deset zámků do truhly a vhozeno do Mariánského příkopu.
Jistě, přiznám doma i to, když se potají vloupám do lednice a sním půlku zmrzliny. Dokonce mi nedělá problém přiznat kamarádce, nebo příteli, že jsem přemrštěne žárlivá nebo že jsem cholerická a výbušná jak sopka Euijk...no, vy víte kde. :-D

Ale přiznat že jsem něco nezvládla?
Např. teď, na konci školy, když nad námi profesoři vyřkli ortel z předmětů, s radostí a úsměvem na tváři jsem jim řekla, že jsem to nezvládla, že jsem se neučila...ale když jsem přišla domů, zamyslela se, prostě a jednoduše jsem popřela skutečnosti, že jsem lempl a radši se courám venku, než si sednu nad učením.

Denně poslouchám, jaký jsem lempl.
Kamarádi mi vyčítají, že si vše moc beru.
Přítel mi říká, že jsem žárlivka.
Od učitelů, že jsem se na to vykašlala.

Jenže, když jsem nad tím zamyslela, tak mi došlo, že je to pravda.
Já to vlastně vím, ale popírám to.
Komu je tedy pro mě nejtěžší se přiznat? Sama sobě.
Přiznala jsem si, že jsem žárlivá, cholerická, líná, upovídaná, důvěřivá, někdy naivní, citlivá, paličatá...



A co Vy? Přiznáte si své chyby a špatné vlastnosti?

Stéblo obilí.

19. června 2012 v 21:47 | Veverka |  Zmáčkla jsem spoušť.
Jaké je to být stéblem, které je stejné jako ostatních tisíce klásků na poli?
Napadlo mě naše lidstvo přirovnat k obilý...všichni stejní a přesto každý jedinečný.


Příval emocí.

18. června 2012 v 21:13 | Veverka |  Ze života veverky
Viděla jsem něco neuvěřitelného...

Slzy kapaly na studené, poškrábané lino od podrážek, úsměvy rozzářily už tak prosvětlenou místnost od slunce mnohonásobně více,
výrazy zoufalství a zakrývaní obličeje prázdnýma rukama, radostné objímání druhých,
výkřiky a nadávky létaly vzduchem, radostný výskot zněl prázdnou chodbou školy.

Lidé vycházeli ze třídy zklamaní a ubrečení. Ramena svěšená a v ruce držely svou propustku do pekel...
Lidé vycházeli ze třídy štastní, usměv jim zdobil obličej a v dlaních drželi svou propustku do nebe...

Hádejte, co se asi tak stalo?

Boj s technikou.

15. června 2012 v 8:17 | Veverka |  Ze života veverky
Tak jsem dostala nový telefon. Jo, spousta lidí by bylo nadšených, ale já jsem z toho jelen. ( nechápu, jak může z veverky být jelen...)
Když jsem vzala do ruky tu umělohmotnou krabičku s tisíci drátky a destičkami zaplavila mě panika. Říkala jsem si, tak já to tedy vyzkouším. Přes 10 minut jsem zkoušela přesunout ikonky na ploše do nějakého smyslupného uspořádání a ono mi to po každém dotknutí displeje někam zmizelo. :-D
Když už jsem našla nějakou funkci na přesouvání a seřazení ikonek, někdo mi telefonoval. Než jsem našla tlačítko přijmout, telefon zhasnul, ale pořád vrněl...
Nakonec po dvou hodinách boje, jsem si změnila tapetu a naštvaně ho vypla s tím, že si nebudu kazit krásný víkend s přítelem a válku začnu až v neděli večer. :-D

A co plánujete Vy na víkend?

PS: Nemáte někdo zkušenosti s HTC one V ?

Veverka

Pro Tebe.

10. června 2012 v 21:19 | Veverka |  Věty ve verších.

Chtěla bych tuhle básničku věnovat mému příteli.
Lásko, chtěla bych Ti poděkovat za vše, co pro mě děláš. Jsi mi oporou, jsi mi přítelem, jsi mým ochráncem. Vteřiny s Tebou utíkají rychle a vteřiny bez Tebe se tahnout jako hodina matematiky. Jsme mladí, a život máme před sebou, já však věřím v to, že se naše cesty nikdy nerozdělí.
Nechci o Tebe nikdy přijít.
Miluji Tě. Tvoje Popelka



Nikdy jsem nevěřila osud, existuje vůbec?
jako by na mou lásku neexistoval kupec.

Usínala jsem sama v posteli,
naděje na Tebe se mi pomalu vytrácely.

Že bych mohla být tvou slečnou, tvou láskou
že by jsi mne nazýval svou kráskou.

S myšlenkou na Tebe chodila jsem po světě,
Tvé znělé jméno slyšela jsem v každé větě.

Stačilo pár vteřin, pár pohledů
a vyšel jsi z mých snů.

8.Kapitola - Dusot koní

10. června 2012 v 20:12 | Veverka |  Dívka z hradu
8.Kapitola - Dusot koní

Jeho prsty s hrubou kůží od práce se nepatrně dotýkaly mého těla. Obkládal mi kvítek po kvítku mé černobílé tetování pestrými barvami. V jeho dlani se leskly květiny od modré, přes žlutou, až po dráždivou červenou.
Po kraji se rozléhalo uklidňující ticho, leželi jsme vedle sebe a skrz stromy na nás svítilo zapadající slunce. Napadlo mě, že jestli je tohle skutečné, tak se odsud nikdy nechci dostat. Mírný vítr rozrazil stromy, chlad mi objal polonahé tělo a způsobil husí kůži, která probudila Vaškovi smysly, aby zareagoval.
"Radši už půjdeme, za chvíli zapadne slunce a tobě je zima. A navíc večer tu chodí obcházet stráže z hradu. Nerad bych měl nějaké problémy." Řekl svým uklidňujícím hlasem Vašek.
"Co tu chtějí stráže?"začala jsem opět se svými všetečnými otázkami . "a otoč se!" vyplázla jsem na něj jazyk a navlékala si šaty.
"Víš, jak jsem ti říkal, když jsi mi ukázala tetování, že by tě mohli považovat za čarodějnici?"

Co je normální?

7. června 2012 v 21:59 | Veverka |  Zrzavé téma týdne

Já jsem normální!


Dobře, to by mohl říct každý, ale co vlatně znamená být normální? Řekla bych, že spousta lidí se snaží být normální, ale neví co to vlastně je.
Dalo by se to definovat, jako chování svého okolí. Každý je jedinečný a za to se většina stydí. Chtějí zapadnout do toho monotoního světa, kde auta mají čtyři kola a slepice dvě nohy a pokud najednou uvidí auto, které má jenom tři kola, najednou je to špatně a všichni na něj koukají a vyčnívá. O to většině lidí jde, nevyčnívat, nebýt výrazný.

Např. nemám rád červené kytky, ale přistěhuji se do vesnice, kde dominantní kytkou na záhonech je růže. Takže tam asi bude normální mít rád červenou barvu, a tak, aby si na mě ostatní neukazovali a přijali mě, převezmu jejich formu "normálnosti" a vysázím si taky červené růže.

Ale já tu mluvím pouze o lidech, ale co příroda? Proč je každý strom zelený? A každá veverka zrzavá? No, protože takhle je to přeci normální!

Ale je vůbec normální přizpůsobovat se ostatním?

Třešně a brambory vs. Mia

6. června 2012 v 17:27 | Veverka |  Ze života veverky
Tak jak jsem slibovala, pobavím vás další příhodou našeho života s Miou. :-)

Byl krásný slunečný den a všichni se zaobírali tím, aby Miu pohladili, pohráli si s ní, pochovali. Naše štěnátko bylo středem pozornosti a jen se tichou vesnicí rozezněli polední zvony, tak přišel její čas. Proč její čas? Jelikož jsme se zvedli a odešli si dovnitř nandat oběd.
Našemu dáblovi stačilo těch pět minut na to, aby provedla jednu ze svých největších rošťáren!
Vzadu na zahradě si našla obrovskou ošatku se zrovna vytahnými bramboramy a jednu po druhé je roztahala po celé zahradě.
Ale ne jen tak roztahala, ona si je i poschovávala! Když jsme se vrátili, byly brambory opravdu všude, a to nepřeháním. :-)
Brambory se našly v její boudě, v pískovišti, v garáži, v jahodách, v sudu s vodou plavaly a dokonce je strčila i ke králíkům.:-D
Brambory sice byly všude, ale Miu jsme ne a ne nemohli najít.
Tak jsme si položily jídlo na stůl do altánu ( kde mimochodem byly brambory také) a šli jí hledat. Pískali jsme, volali, ale ona nikde.
A zkuste hádat, kde byla...jen co jsme obešli barák z druhé strany, koukli jsme do altánu a Mia ( i přesto, že je to asi 5 měsíční štěně) vyskočila na metr a kousek vysoký stůl a z našich talířů snědla řízky. :-D
Děda jí chtěl vynadat, ale ona hbitě seskočila a schovala se nám pod auto. :-)


Malý ďábel!

6. června 2012 v 17:14 | Veverka |  Ze života veverky
Tak to je ona!
Představuji Vám nového člena mé rodiny, jmenuje se Mia a patří mým prarodičům.
No to byste nevěřili, co takové malé rozkošné štěně dokáže. Když jsme si pro ní před měsíce byly, tak se krčila v rohu a nechala se hladit. Jenže jen, co jsme jí přivezli k dědovi na zahradu stal se z ní živel...
No, povím Vám nejnovější příhodu.

Děda si na stole nechal zapalovač, hodinky, mobil a cigarety, odešel si pro kafe a jen se vrátil, co neviděl.
Mia běhala po zahradě a hrdě si nesla v puse zapalovač, když se rozhlídl, tak pod lavičkou viděl cigarety. Ale zkuste hádat, kde byl mobil? Odnesla si ho do svého pelíšku a když na to děda přišel, utíkala tam a zalehla si ho. :-D
A hodinky? Hodinky odnesla a schovala mezi jahody na zahradu, které se našli až po dvou dnech, kdy začal naší hodnou holčičku děda vyhánět, že trhá jahody. :-D
A s těma jahodama? Říkám vám, že jsem ještě neviděla psa, který by se bavil tím, že v okmažiku, kdy ho spustí z očí okolí utrhl ( ale jen ty červené!!) jahody a roznesl je po celé zahradě. :-D

No, je to prostě naše zlatíčko...určitě vám napíšu víc příhod, to se pobavíte. A věřte, že tohle je pro naší Miu jen slabý odvar.
Veverka



Ročníková práce!

4. června 2012 v 20:58 | Veverka
Tak jsme se zase všichni přesvědčili, že profesoři na gymnáziích jsou zlý a nepříjemní bubáci, kteří znechucují život všem studntům na zeměkouli!

Že já se na to nevykašlu! Před půl rokem, jsem si vybrala u mého oblíbeného profesora ročníkovou práci na téma Podzemí Prahy. Téma mě velice lákalo, protože psát o tajných nemocnicích, krytech a vojenských letištích mě zajímá.
Jenže co se nestalo, poté, co mě pan profesor asi hodinu ujištoval o tom, že vše má svá naprostá a přestá pravidla a že pokud nenapíšu a neobhájím svou ročníkovou práci, tak mě nechá z daného předmětu ( kon.dějepisu) rupnou!

Takže já, chudák Veverka, posbírala všechny oříšky a vědomosti po svém doupěti a začala. Obcházela všechny výstavy, muzea snažila se dostat do podzemí, at už kanalizace nebo kolektory, vyhodila za to spoustu peněz a můj milý profesor poté, co jsem pracně napsala 4000 znaků, 30 stránek, uvedla zdroje každého pitomého obrázku a pečlivě svázala, otevřel, prohlídl obrázky, řekl dobré a odešel.

No, nebyli byste naštvaní? Já myslela, že mu půjdu ukázat, zač je toho loket!