8.Kapitola - Dusot koní

10. června 2012 v 20:12 | Veverka |  Dívka z hradu
8.Kapitola - Dusot koní

Jeho prsty s hrubou kůží od práce se nepatrně dotýkaly mého těla. Obkládal mi kvítek po kvítku mé černobílé tetování pestrými barvami. V jeho dlani se leskly květiny od modré, přes žlutou, až po dráždivou červenou.
Po kraji se rozléhalo uklidňující ticho, leželi jsme vedle sebe a skrz stromy na nás svítilo zapadající slunce. Napadlo mě, že jestli je tohle skutečné, tak se odsud nikdy nechci dostat. Mírný vítr rozrazil stromy, chlad mi objal polonahé tělo a způsobil husí kůži, která probudila Vaškovi smysly, aby zareagoval.
"Radši už půjdeme, za chvíli zapadne slunce a tobě je zima. A navíc večer tu chodí obcházet stráže z hradu. Nerad bych měl nějaké problémy." Řekl svým uklidňujícím hlasem Vašek.
"Co tu chtějí stráže?"začala jsem opět se svými všetečnými otázkami . "a otoč se!" vyplázla jsem na něj jazyk a navlékala si šaty.
"Víš, jak jsem ti říkal, když jsi mi ukázala tetování, že by tě mohli považovat za čarodějnici?"


"Vzpomínám si." Vyhrkla jsem ze sebe a nevěnovala téhle skutečnosti žádnou pozornost, stejně jako předtím.
"Tak náš pan král je tímhle, dá se říci, posedlý. On by byl schopný poslat i krávu, která by měla na sobě flek ve tvaru ďábelského symbolu, na hranici. A nechal by jí upálit." V jeho hlasu jsem slyšela náznaky strachu a jeho výraz v obličeji nebyl o moc lepší.
Přišel ke mně blíž, chytl mě za boky, a otočil si mě čelem k sobě. Při mé otočce mi zachytl hlavu do dlaní a prsty mi vjel mezi mé dlouhé, kudrnaté vlasy. Nemohla jsem se než stydlivě zasmát, což ho evidentně pobavilo. Stál tak blízko, že jsem cítila jeho dech na svých rtech a ani vítr, který nás obklopoval ze všech stran, mezi námi nemohl profouknout.
"Dávej si pozor, nechci, aby se ti něco stalo. Hodně jsem zariskoval, když jsem tě nechal s tím tetováním, nebo jak tomu říkáš, ležet tady u jezera, někdo nás mohl vidět. A pokud nás viděl, tak je to velký malér a já tě ohrozil na životě."
"Nestraš." Usmála jsem se a zkoušela ho rozveselit nějakým legračním obličejem.

Mezitím, co jsme si povídali, slunce zapadlo ještě níže a na druhé straně se na oblohu drala nemilosrdná šeď. Zrychlili jsme do kroku, procházeli jsme stejnou cestou, akorát ted se zdála jiná. Na jejím konci přesně mezi baráky, už bylo v dálce vidět zapadat slunce. Při pohledu na ves to vypadalo, že svým odchodem slunce bere i všechen život. Lidé zaháněli dobytek do ohrad, děti do světnic a zametaly před prahem.
Šli jsme s Vaškem vedle sebe a já mu barvitě líčila můj život doma. Když jsem mu tak říkala, co vše doma dělám, uvědomila jsem si, že oproti tomu, jakou roli musí doma zastávat Vašek, nemusím dělat skoro nic.
Chce po mně snad máma pást husy? Nebo se hodiny potit na poli? Běhalo mi hlavou.

Do toho toku myšlenek, rozhovoru a vzpomínek, zazněl děsivý křik a dupot. Proběhla okol nás skupinka pěti dětí, běžely tak rychle, až jim prašná cesta pod nohami utíkala rychleji, než běžící klisně.
Jenže to co jsme pak uviděli, nás ani ve snu nenapadlo. Pár metrů za námi se z lesa vyřítili stráže na koních. Čtyři velcí, hnědí koně klusali vepředu celého tažení.
Na sedlech koní si majestátně seděli urostlý, velcí muži v červených pláštích s mohutným brněním přes ramena. U pasu se jim houpali velké meče a brnění chrastilo na míle daleko.
Zarazila jsem se a z žaludku mi vystřelil divný pocit, studený pot mi tekl z čela a potily se mi dlaně. Vystrašeně jsem se koukla Vaškovi do očí a stiskla mu ruku, jediné, co jsem v tom zmatku slyšela bylo, jak zakřičel "Utíkej!" a pak mě začala tahat za ruku, jenže jak jsem jí měla zpocenou, tak mi vyklouzla a mně trvalo ještě pár sekund, než jsem vzpamatovala.
Zvedla jsem si šaty, abych si o ně nezkopávala a vyrazila dopředu. Pod tenkými botami jsem cítila, jak každý oblázek a každá sebemenší díra na cestě mi podlamuje nohy. Sotva jsem popadala dech a jelikož slunce už dávno zapadlo, tak jsem viděla Vaška jen matně v dálce.
Chtěla jsem na něj zakřičet, aby na mě počkal, ale v tom už jsem visela metr nad zemí a ta prašná cesta, po které jsem před chvílí běžela, ubíhala pode mnou jako divoká řeka.
Okolo pasu mě tlačila mužská ruka se železným brněním, vzhlédla jsem nad sebe a pohlédla do očí jednomu ze stráží.
Byl to zarostlý dospělý muž, s černými vlasy, které mu koukaly z helmy. Černé husté obočí se na mě mračilo a já pochopila, že je zle.
"Pomoz mi!" křičela jsem na utíkajícího Vaška, když jsme ho na koních předjížděli. Zkoušela jsem se kroutit, kopat nohama a vlastní silou odtáhnout jeho ruku, abych se dostala z jeho spárů a dostala se pryč.
"Najdu tě, neboj." Slyšela jsem přes dusot kopyt a řehotem koní křičet z posledních sil Vaška.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 portitia portitia | E-mail | 23. února 2013 v 21:45 | Reagovat

Jupíííí! Jsem první! Krásná kapitola(dávám 5 hvězd), vyjde další? :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama