Červenec 2012

Fotografický kurz

28. července 2012 v 20:19 | Veverka |  Ze života veverky
Tak jsem se konečně dočkala! Zítra v 11:30 se odjíždí do Kašperských hor fotit a fotit a fotit, až z toho všichni zezelenáme a budeme mít focení po krk. ( ne, to se snad nestane...)
Těším se, pět dní focení s profesionáli, v ateliéru, venku v přírodě...všechno je sbaleno, foták 10x zkontrolovaný, filtry sbalené, náhradní pamětová karta, kabel - snad mám všechno. ( stouhle myšlenkou chodím kontrolovat kufr už 2 dny :D)

Ale bude mi chybět přítel...ale rozhodně to bude příprava na 18ti denní rozloučení, kdy vyrazíme "hurá" za mořem do Chorvatska.
Po tom měsíci s nim stráveným, z toho dvou týdnech na chatě...sami..:P

K fotce: Chtěla jsem vyfotit včelku, ale ona mrcha ani chvíli nepostála.


Krása před smrtí

26. července 2012 v 22:10 | Veverka |  Ze života veverky
Koho by napadlo, že se před mohutnými železnými vraty se zdobenými okraji může skrývat přenádherný západ slunce, když se za jejími branami skrývá smutesk, tesk, lítost a smrt. Vždyt kdybste popošli jen pár metrů od toho, kde vám budou stékat slzy úžasu nad krásou přírody, mohli byste plakat pro ztrátu blízké osoby.

Život je někdy komický.



Co dokáže ženu umlčet?

20. července 2012 v 21:08 | Veverka |  Ze života veverky
Po dlouhém rozjímání o tom, proč vlastně ženy pořád mluví, se mi vnukla myšlenka přemýšlet o tom, co by je mohlo umlčet. Jelikož jsem ted doma zavřená mezi čtyřma stěnama a rodina se mě dotýká pomalu jen klackem, napadlo mě, co by nás mohlo umlčet. Není to muž. Je to pouhopouhá nemocniční rouška. :-D ¨

A co mi vlastně je? Bolí mě v krku a příští týden se jede na dovolenou a kdyby onemocněli taky, tak by se nikam nejelo. Takže jsem díky nějaké malé potvoře, co přenáší nachlazení vykázána do vlastního pokoje. :-D



Můj boj.

10. července 2012 v 22:07 | Veverka |  Ze života veverky
23 je tady podstatné číslo. Nejen 23 mi ničí život už přes rok, ale také 6. A co je to za tak důležitá čísla? Vlastně by se k nim mohlo přidat číslo "hodně" ( dá se vůbec považovat za vyjádření množství? )

23 kilo jsem zhubla za 6 měsíců, protože se mi mnoho lidí v okolí posmívalo za mou tlouštku.
Ano, měla jsem pár kilo navíc, ale nebylo to tak šílené, abych musela hubnout. Neohrožovalo to můj mladinký život...ale ted je ohrožen.
Začalo to minulý rok a já se toho nemohu zbavit...je to příběh na dlouho a o jeho následcích se dá psát ještě víc. Zvláště kolik příhod se děje s utajováním..
Jo, dobře, zhubla jsem 23 kg a ted moje tělo drží 55 kilo..v plavkách mi to sluší, ale co zdraví?

Rychle se vytvářející modřiny, pocity únavy, ztráta menstruace, omdlévání, padání vlasů, klepání rukou...Stojí to za to? Stojí to za ztrátu důvěry přátel a nakonec i přátel samotných ? Stojí to za halucinace, noční můry a paranoidní představy?
Asi Vám ze symptomů dojde, jak jsem svých 23 kilo zhubla...nejím, nebo zvracím.
Ted jsem jiz tak z 1/2 vyléčená, avšak nikdy nezapomenu na dny, kdy jsem brečela před lednicí a mlátila pěstma o zed, když mi váha ukázala o pár gramů víc.
A co se stalo, když ukázala o pár gramů víc? Všechno jsem to šla předhodit dravé šelmě jménem záchodová mísa...

Takže holky, ač jsem si nikdy nemyslela, že tohle zažiju. A myslela jsem si, že tohle potká holky tak v 11-12 letech, já tohle zažila ve svých 16ti letech!
Ztratila kvůli tomu mnohé. At už to byli vážení přátelé nebo prosté sny a ideály.
Přijímám kritiku, přijímám pochopení. A jsem si naprosto vědoma své mládežnické pošetilosti, která mě málem stála život.

O mém boji Vám ještě napíšu.

PS: Omlouvám se za zmatené myšlenky, ale můj mladý mozek má prázdniny a je dost těžké udržet myšlenky pohromadě, aby se mi nerozutekly do všech světových stran. :-)

Dětství v krabici.

9. července 2012 v 15:35 | Veverka |  Ze života veverky
Přesně 13 minut mi trvalo roztrhat všechny deníky, dopisy, plyšáky...naházet referáty, obrázky a podobnou havěť, co mi připomínalo hrůzné čtyři roky na druhém stupni základní školy.
S radostí vzpomínám, jak jsem v šesti letech stála před tou obrovskou budovou, vůči které moje výška byla značně zanedbatelná, jak jsem se ve třetí třídě potila u tabule s vyjmenovanými slovy po B..ale na co s jiskrou v očích nevzpomínám byla šestá třída.
A co mě tak trápilo? Malou, naivní 12ti letou holčičku? Šikana.
Čtyři roky moje uši poslouchaly nadávky, ponižování a moje tělo zažívalo i nepředstavitelnou bolest.
Narážení na skříňky? Pěstí do ramene? Podtrhávání židle? Facky? To bylo na denním pořádku. Během pár měsíců jsem si na to zvykla, jen nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem každé ráno vstávala a s nechutí se courala po chodníku směr škola.