Dětství v krabici.

9. července 2012 v 15:35 | Veverka |  Ze života veverky
Přesně 13 minut mi trvalo roztrhat všechny deníky, dopisy, plyšáky...naházet referáty, obrázky a podobnou havěť, co mi připomínalo hrůzné čtyři roky na druhém stupni základní školy.
S radostí vzpomínám, jak jsem v šesti letech stála před tou obrovskou budovou, vůči které moje výška byla značně zanedbatelná, jak jsem se ve třetí třídě potila u tabule s vyjmenovanými slovy po B..ale na co s jiskrou v očích nevzpomínám byla šestá třída.
A co mě tak trápilo? Malou, naivní 12ti letou holčičku? Šikana.
Čtyři roky moje uši poslouchaly nadávky, ponižování a moje tělo zažívalo i nepředstavitelnou bolest.
Narážení na skříňky? Pěstí do ramene? Podtrhávání židle? Facky? To bylo na denním pořádku. Během pár měsíců jsem si na to zvykla, jen nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem každé ráno vstávala a s nechutí se courala po chodníku směr škola.


Na konci šesté třídy už mi to ani nepřišlo, ale to, co přišlo na konci sedmé třídy mi vrazilo kudlu do zad.
Dobrá, řeknete si, jsou to jen děti..
Ale když jsem týden po smrti svého táty přišla do školy, nebyl slyšet soucit, ale posměch a výčitky, že je to moje vina.
V tu chvíli jsem si o té škole udělala dost jasný obrázek.
Poté, co jsem to dva měsíce před koncem pololetí dváté třídy nevydržela a poté, co se mi na stehně udělala krásná šmoulovská modřina jsem zašla za třídní učitelkou, která řekla, že to vyřídí.
Nikdy nezapomenu na ty vynucené úsměvy na školní fotce...Myslíte se přestali? Ne, jen si to začali psát po netu a po papírkách, které mě občas "náhodou" trefily do hlavy.

Musím Vám říct, že větší pocit svobody, než když jsem 30. června vycházela kovovými dveřmi přetřenými na optimistickou modrou z pekla, jsem ještě neměla. A proto, když jsem dnes vyhazovala ty sešity popsané melancholickými citáty a smutnými smajlíky, včetně zoufalého volání o pomoc, jsem cítila stejný pocit, jako při odchodu.
A co teprve, jak se desítky předmětů připomnající mou bolest sypaly do velkého kontejneru s vědomím, že již nespatří světlo světa....
Je vtipné, že až na konci prváku mě napadlo se toho zbavit. :-)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 9. července 2012 v 15:50 | Reagovat

Smutné. Určitě ti držím palce, ať na střední zapadneš do kolektivu lépe, a ať se ti tam líbí!

2 Krejdom Krejdom | Web | 9. července 2012 v 16:31 | Reagovat

[1]:  nápodobně

3 Veverka Veverka | Web | 9. července 2012 v 16:48 | Reagovat

[1]: Já už na střední rok jsem, ale díky, je to tam mnohem lepší. Nepotřebuješ tam k  "přežití" kolektiv, jde tam pouze o jednotlivce. :-)

4 Čivava Čivava | Web | 9. července 2012 v 20:12 | Reagovat

[3]: To asi záleží, na jaký kolektiv narazíš. Představ si ten pocit, když se těšíš do školy. Až uvidíš kamarády. O jednotlivce tam na střední asi jde (jsem budoucím prvákem), ale jak si pak člověk má trochu tu školu užít?

5 Vendy Vendy | Web | 23. července 2012 v 21:28 | Reagovat

Většinou si lidi vzpomínky z dětství uchovávají. Někteří je vyhazují, protože jim nic neříkají. Ty je vyhazuješ, protože symbolizují dobu, kdy ses cítila zle. A to je dobré zbavení se balastu a špatných vzpomínek.
Dobře jsi udělala!
Děcka dokážou být pořádně krutý. Na střední to bývá většinou lepší, tam vlastně začínáš od nuly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama